Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

:)

            Kde je ta doba, kdy jediné, co mě rozzuřilo, bylo odebrání mé panenky? Kdy jedinou starostí se zdál být špatný konec pohádky? Období mého největšího snu: stát se princeznou.

            Rozbitá kolena, kupa zmrzliny, staré oblečení, žádný počítač, tlupa přátel, bitvy s neviditelnými tvory, tvořivost mládí, ohebné tělo, věčná energie… Ach, kde je ta svoboda! Dny strávené ve vůni větru pod ochranářskými nebesy. Na tváři od stálých paprsků vypálené úsměvy, hvězdný svit v očích…

            Čím jsem starší, tím víc si vážím dětství. Závidím dětem, které potkávám, na ulici. Ale čím jsem dospělejší, tím častěji zjišťuji, že jim nemám co závidět. Dnešní děti nevědí, jaké to je najmout si mravenčí vojáky, postavit jim hrad, který budou bránit v období obléhání a pak proti nim poslat útok krále všeho vodstva sestaveného ze dvou kýblů, který jim hrad zaplaví. Jediná dnešní zábava mladistvých závisí na připojení k internetu. Každý den chodím do parku a pokud vidím si venku hrát děti, tak z jediného důvodu: jejich rodiče je vyhnali na procházku.

            Před pár týdny jsem zašla do svých dávných zámků a nenašla žádné stopy po nevítaných návštěvnících. Nikdo si už nechodí stavět skrýše na stromy, nevytváří z kamenů hráze v potoku, aby měl své vlastní koupaliště. Člověk úplně ztratil zájem o přírodu. U mých vrstevníků příroda vyvolávala pocit svobody, volnosti. Mohli jsme předstírat, že jsme zloději a druhá parta lidí, představující policii, nás hledala v mořích luk. V té době by mi nikdo neřekl, že nejsem normální, protože nemám počítač, mobil a kdo ví co všechno. V brzkém jitru svého života jsem byla za hrdinku, která díky svoji fantazii zahrnovala radostí každého, kdo ji potkal.

            Ano, dnešní děti mají věci, které jsme s vrstevníky neměli. Ale my máme něco, co nám může každý závidět. Nejkrásnější dětství, o jakém si můžete nechat leda zdát. Vzpomínky které přivolají slzy radosti v jakýchkoliv životních situacích. Jediné, co mě mrzí, je fakt, že jsme naše nejšťastnější chvíle promrhali snahou patřit k dospělým. Snad příští generace budou znalejší života

                                                           - na rozdíl od těch současných.

Dívám se na americký Xfactor a právě je tam jeden kluk. Holky jsou z něj unešené, ale osobně si myslím, že nezpívá tak dobře. Je zvláštní, že v pěvecké soutěži si lidi víc váží vzhledu, než skutečný zpěv.

            Když v jedné chvíli byl pohled do publika. Všechny holky tam mávaly rukama a mezi nimi byla jedna asi 14tiletá holka, která sice taky mávala rukama, ale v jejím obličeji byl takový ten výraz: „Bože, co to je?"

            A tak mě napadla jedna věc. Je zajímavé, jak lidé jdou s davem. Na té dívce bylo jednoznačně vidět, že se jí to nelíbí, ale přesto tam stála a mávala rukama. Ale proč? Protože kolem ní stály ostatní holky a nechtěla si připadat blbě? Dobře, možná to je důvod. Ale je to správné?

            Nemyslím si.

            Ale někdy je to to jediné, co můžeme dělat. Splývat… Nevyčnívat… Někdy si přeji, aby lidé měli sílu říct například: „Hele, možná, že ty tu písničku máš rád, ale já ne." A nebát se to říct. Stát si za tím.

            Nejsem z těch, co jdou s davem. Ale zároveň nejsem z těch, co vyčnívají. Neberu a ne vždy se přidávám k názorům ostatních. Mám vlastní, ale nedělím se o něj s ostatními. Možná to není správné, ale nejsem z těch, co si myslí, že by ostatní mohl zajímat můj názor a tak si ho nechávám pro sebe.

            Ale stoprocentně si nemyslím, že je správné předstírat, že máte rádi něco, co ve skutečnosti nemáte rádi jen proto, že ostatní to zbožňují. A naopak. Nemít rád něco, čím zároveň ostatní opovrhují jen kvůli nim.

           

"Don't feel stupid if you don't like what everyone else pretends to love" (Emma Watson)

Předně bych se chtěla omluvit za to, že jsem velmi dlouho nic nepřidala... Mé stránky se převáděly ze starého webgardenu do nového, a tudíž byly nějakou dobu nefunkční. Zároveň jsem toho ve škole měla hodně a nenašla jsem si čas nic přidat. Budu se snažit toto změnit... Děkuji za pochopení

     Kdykoliv vstupujete do obchodu nebo jiné veřejné budovy, upoutá vás nejdříve pohled na výstražný nápis: Pozor, objekt je střežen kamerovým systémem. Toto upozornění již dávno přestalo být výsadou obchodů, ale dostává se nyní i do soukromých firem, na soukromé pozemky a na ulice.

         Tak jako snad každá problematika má i tato dvě strany mince. Pro firmy, obchody a jiné podobné instituce, které využívají kamerového systému, je to samozřejmě výhodné. Pomáhá jim to sledovat, kde se co děje a nahrávky je upozorňují na nebezpečí krádeže a přepadení. Policii tyto záznamy napomáhají k dopadení pachatele. I díky médiím po přehrání záznamu či fotografie se mohou ozvat na policii lidé, kteří o podezřelém mají nějaké informace.

         Zároveň je ale v některých případech kamerový systém využíván i na pracovištích, aby měl majitel firmy přehled o svých zaměstnancích.  Sledují, zda si zaměstnanci plní své povinnosti a jestli žádným způsobem nenarušují pracovní morálku a harmonii mezi kolegy. Je to ale správné?

         Správné nejspíše ne, ale v dnešní době jsme si na to už zvykli. Někdy když přijde člověk do obchodu, bojí se si sáhnout do kapsy pro kapesník, aby se na něj hned nevrhla ochranka a nezačala ho obviňovat, že měl v úmyslu něco odcizit. V případě kamer na pracovišti to hraničí s narušením soukromí jedince.

         Je pravda, že kamery mají velice často hlavní účast na dopadení zločince, ale pokud přihlédneme k faktu, že technika pokročila a zločinci jdoucí po větší kořisti bývají chytří, tudíž jsou schopni nejrůznějšími způsoby oklamat tento systém. V těchto situacích jsou záznamy zbytečné a následné vyšetřování selže na nedostatku důkazů.

         Pokud tedy porovnáme všechna pro (např. zamezení zločinu, dopadení obviněného…) a proti (např. nedostatek soukromí, strach ze sledování), měly by se kamery omezit pouze na skutečně problematická místa. Tak bychom my lidé mohli klidně žít a problémové osoby by skončily ve vězení či jiných nápravných ústavech.

Posledni komentare
15.01.2015 12:43:38: Kamery na motorku, super věc...už jsem tomutaké propadl: http://www.max-kamery.cz/cs/kategorie/kame...
22.04.2014 10:29:37: Příslušenství pro kamery http://www.prislusenstvimadman.cz/cs/10-prislusenstvi-pro-bezne-kamery ...

„Tohle by bílé paničky měli umět. Říct děkuji, když to tak skutečně myslíte. Když vzpomínáte na to, co pro vás někdo udělal.“

(Černobílý svět – Kathryn Stockettová, str.236 – akorát jsem trochu pozměnila první větu).

Co je to smrt? Co se stane, když člověk umře? Kam půjde jeho duše? Co se v člověku děje, když umírá? Jaké pocity zažívá? Má strach? Cítí bolest? Radost? Smutek? Cítí žal nad tím, že umírá nebo cítí vzrušení nad něčím neznámým, nad tím, co ho čeká?

Moje teorie zní takto:

Je velice důležité, co se v člověku děje v jeho posledních chvílích. Protože to jsou ty nejzářivější vzpomínky, které si bere do nového života. Ty ostatní vzpomínky jakoby vyblednou, ztrácejí váhu. Člověk si v patnácti letech moc nepamatuje, jaký byl, když mu bylo pět let. Tak proč by si měl pamatovat všechny vzpomínky, když mu je sto?

Nespravedlivé je umřít jako dítě- a dítětem myslím někoho, kdo ještě nepoznal skutečný smysl jeho života. Každý život má smysl. Rozdíl je v tom, kdy na to přijdeme. Ale když na to přijdeme, je celkem samozřejmé začít žít podle toho. Prohubovat ten smysl. Aby si ho všimli i ostatní. Aby si uvědomili, co v tobě mohou najít.

A smrt pak už ztratí význam, bude to něco, co se prostě má stát. Nakonec nebudeme cítit ani strach, ani bolest. Budeme s tím smíření. Jak jsem někde četla (možná v knize, ale určitě na internetu):

„Pro vyrovnanou mysl je smrt jenom dalším dobrodružstvím.“ říká Brumbál Harrymu Potterovi.

Pro to si vážně myslím, že je lepší svůj život nepromarnit, protože pak i náš život a i naše smrt bude mít nějaký smysl.

 

A smrt sama? Je to něco, co se prostě má stát. Je to nevyhnutelné. Beze smrti by nebyl život. Není to něco, čeho by se měli lidi bát. Nebo se tomu snad vyhýbat. Je to součásti života. Každá věc na tomto světě musí jednou skončit. A to je na životě to kouzelné.

Že jednou skončí. Protože nezáleží na tom, jak dlouho žijeme, ale na tom, že žijeme a jak žijeme. To je podstatné.

 

Proto musíme najít  tu svou cestu ten smysl a držet se ho. Až si budeme jistí životem, budeme si jistí i smrtí. A až přijde nevyvolá v nás ani jen strach. 

 

Často se mě lidi ptají: Co ti je? Co se stalo? Ve chvíli, kdy nevypadám nejlépe a nedaří se mi. A moje častá odpověď: Nic. Nato si začnou stěžovat, že se jim s ničím nesvěřím a že o mě nic neví. Jako bych mezi sebe a ostatní lidi stavěla zeď.

            Ale na druhou stranu existuje jedna osoba, která se mě na nic neptá a jí přesto na sebe sypu všechny své nejtajnější bolesti. Zná mé největší tajemství, ale vůbec se o to nestará. Jak by řekli učitelé: Jedním uchem dovnitř, druhým ven.

            Tak proč se nesvěřím lidem, které to evidentně zajímá , ale někomu, kdo si na mě za 3 minuty ani nevzpomene? A proč to vlastně dělám? Proč mám pocit, že by někoho mohlo zajímat, co se se mnou děje? Vždyť to nikoho nezajímá. Teda musím přiznat, že někoho ano, ale obvykle jde o lidi, kterým nemám žádný zájem to říkat.

            To vše mě vedlo k otázkám: Proč se svěřujeme? A komu se svěřujeme? 

Ptala jsem se na to jednoho mého kamaráda, ale neodpověděl mi. Tak se ptám Vás. Názory mě zajímají.

            Podělím se s Vámi o svůj názor, ale není úplný. Tak pokud ho chcete znát a vyjádřit se k tomu, tak to otevřete.

 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.