Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

Velice krásný příběh... Sjednotila jsem kapitoly, jsou řazeny od 1.-8. kapitolu... Přeji příjemné čtení...

Dvacet šest dětských příběhů jedné školy. Zítra bude obyčejný den, podobný těm stům, tisícům, předtím, ale i tak bude jiný.

4.B má stužkovou.

Pamatuji si, když přišli po prvé do školy, doprovázení nesmělostí. Tehdy se dívali na úplně nový život a svými vystrašenýma očima začali psát první písmenka příběhu, který se jednou skončí před maturitním stolem. Zítra už dospělí, dnes ještě děti.

            Je pozdě večer, do ulice, kde stojí škola, svítí ještě tři okna. Právě skončili s přípravou programu. Okna za chvíli zhasli a před vchodem se ozvali veselé hlasy a výkřiky. Překřikované „Ahoj“ se nese  po celé ulici a ztrácí se někde v dáli, kde začíná nerušený pokoj nočního města.

            4.B se rozchází po skupinkách na všechny strany- jedni pospíchají domů, jiní si ještě jdou sednout do nějakého baru, pokecat si možná právě o tom, co je čeká zítra.

            Vchodové světlo doprovází mladé lidi do tmy, v které postupně zaniká i jejich smích. Před školou je opět ticho.

            Na schodech  stojí ještě tři dívky. I ona je mezi nimi. Hlavu má skloněnou, ústa skromně tiché oči bez trochy naděje. Beze slova se dívá do nekonečna na chodníku a chce se jí plakat za ním. Ne za ním. Ano, určitě bylo krásné to, co spolu prožili, co všechno dokázali společně tak jednoduše pochopit a co dokázali spolu dát jiným. Už nikdy nedají. Včera ublížil a odešel navždy. A ona je smutná, a pláče. Pláče nad tím, že zítra ji do života odprovodí profesoři, rodiče, hosté. Její kluk už nikdy. Má už však ještě přátele, dva nejlepší a nejvěrnější stojí i teď při ní a snaží se, aby aspoň na chvíli zapomněli na to, co ji mělo počkat zítra, a co ji už nečeká.

„Vláďa, půjdeme chvíli s tebou,můžeme? Nemysli už na to, víme, je to těžké. Ale aspoň zkus chtít. A víš co? Aby si zítra nebyla tak sama nevezmeme ani my dvě ty svoje fagany a budeme všechny tři jen pro sebe.“

Vlasině oči se okamžitě odtrhli od chodníku.

            „Opovažte se Reňa, Jaňa, jestli to uděláte nepřijdu zítra vůbec.  Jdu, i tak Vám jen kazím náladu.“

            „Jdeme, s tebou.“

            „Ne, musely byste se potom vracet.“Otočila se, a vykročila do tmy.

            Šla dlouho,nešla domů,o tomhle času bývala s ním. Výklady, blikající reklamy, rozsvícená okna sídliště a zhasnutá dívčí duše. Nedaleko přešlo auto, červené kontrolky osvítili smutný stín na rohu domu. Nejde domů, od života dostala krásný dar- tvrdohlavost- kamarádku, s kterou vkročila do tmy hledat ztracený cíl, šanci na zítřek, šanci pro život.

            Jen o jeden den toužit déle žít- naděj tvrdohlavost. Všude ticho a klid, jen kamarád vítr jí sfoukl do čela kudrnu, konečně zvedla oči před sebe. Před ní stojí pouliční lampa, osvěcuje malou lavičku a dívá se svým světlem na postavu, která k ní sedí zády. Slyšet. Z magnetofonu na lavičce slyšet hudbu a zpěv.

            Zaposlouchala se.

           

„Dievča neplač, nad rozliatym mliekom,

 nad spomienkou, nad zradou a klamstvom…“

 

Vykročila blíž. Všiml si jí.

‘Kluk z lavičky’ se postavil a díval se jí přímo do očí. Pozorně ji zkoumá, snaží se proniknout tam, kde se ani její kamarád vítr nedostal. Na jeho tváři je na okamžik vidět údiv a překvapení.

Sklonil se nad lavičkou, vzal magnetofon do svých rukou, vypne ho a opět se jí podívá do očí.

            Rozhodla se.

            Předběhl ji, pozdě.

            „Jestli chceš být sama, nechám ti lavičku, dnes může být tvoje.“ Otočil se a vykročil chodníkem mezi stromami tmavého parku.

            „Počkej! Na lavičku se vlezeme i dva.“ Slova zanikli ve tmě, ještě pár metrů a ošoupaná riflová bunda zanikne mezi stromami tmavého parku.

            „Pomoz mi!“ Zkusila to ještě jednou. Zastavil, chvíli stál na místě, jakoby přemýšlel a potom pomalu vykročil zpět. Tázavě se na ni podíval.

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            Oči mu zazářili, na tváři se mu objevil usměv.

            „A nebojíš se mě? Vždyť mě vůbec neznáš.“

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            „Promiň, zapomněl jsem se Ti představit, volám se….“nedokončil; na pusu mu položila prst.

            „Jsi chlapec, kterého jsem potkala na lavičce, nic míň, nic víc. Nechci tvoje jméno a ty nechtěj moje, dobře? Jsme noční příběh beze jmen. Ale proč tu vlastně sedíš tak pozdě a sám?“

„Sám nejsem, mám hodně přátel, kteří mají mě. Jestli tady sedím, tak jenom proto, že mi něco chybí.“

            „Smím vědět co?“

            „Neřekl bych ti, kdyby si znala moje jméno, ale tobě to řeknu, i když budeš možná další, která se mi vysměje. Víš, vždy jsem toužil po malé sestřičce, které bych dokázal dát všechno, co mám. Hrát se s ní a ukazovat jí nové a nové věci, které by jsme se snažili stejně pochopit.“ Ztichl. Podíval se na ni.

            „Máš ráda Brezovskú?“

            „Možná mám ráda písničky o životě.“

            „když jsem odcházel volala si, že potřebuješ pomoc, jsi si jistá, že ji potřebuješ právě ode mě? Víš, nerad by jsem byl, kdyby jsi se ve mně zklamala, dobře si rozmysli, co vlastně chceš a co všechno můžeš ode mě očekávat.“

            Sklopila oči, zahlédla se do země. Opět si  vzpomněla na zítřejší den.

             „Chtěla jsem ti jen navrhnout, že jestli by jsi měl i zítra sedět na této lavičce, jestli by jsi nepřišel na stužkovou jedné dívky, která právě teď sedí s někým na lavičce a chce poslouchat písničky o životě.“

            Čekala. Čekala, že od překvapení otevře pusu, že se zlekne a začne se vymlouvat. Nebo si to jen spíš namlouvala, nechtěla si připustit tu možnost, kterou mu právě navrhla. Pozorovala smutnýma očima jeho tvář, pokoušejíc se z ní vyčíst to, co v téhle chvíli od něho čekala.

            Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Byl zticha.

            Vlastně je hloupá. Co si to zase vymyslela jak ji to jen mohlo napadnout.- takový útěk ‘nikam‘. Začala litovat svůj krok. Ale nemohla za to, když byla maličká, měla bohatou fantazii, alespoň máma jí to vždycky říkala. Teď je už větší a má pořád bláznivé nápady, nad kterými se často pozastavuje, pozastavoval i její kluk.

            Pět let jí do kalendáře zapsali, když chtěla poznat od babičky, jak se ‘dělají’ malé kuřátka. Když konečně pochopila, že vlastně vajíčka jsou tým žlutým zázrakem, a viděla, že babička každé ráno nosí vždy nové a nové vajíčka, schovala se na noc do kurníku mezi slepice a to jen proto, protože chtěla vědět, odkud ty potvory kradnou vajíčka. A když se konečně vzbudil na bydle, to už ji všichni hledali ve vedlejší vesnice. Dědeček jí později říkal, že to ráno nevzbudil kohout babičku, ale babička vzbudila kohouta. Tehdy měla pět let, teď bude mít osmnáct.

             Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Postavil se, chytil ji zlehka za ramena a povzbudivě jí řekl:

„Tak si se mnou opakuj, žít je krásné stále.“

Otočil se a zmizel chodníkem ve tmě starého parku. Na lavičce ještě stále hrál magnetofon.

6.prosinec 1987. Uprostřed města stojí restaurace IURIDICA. Na trávu před budovou bílého mramoru začal padat první sníh. První sníh této zimy. Lidi pospíchají, přicházejí, odcházejí, usmívají se, mračí. Je sobota- celkem obyčejný den, takový jaký byl ten včera, takový, jaký bude i ten zítra.

            Vlastně všechny životy lidí tvoří jen celkem obyčejný dny, i ty tvoje jsou takový. Obyčejné proto, že víš, že určitě přijdou a že určitě odejdou, ale zároveň neobyčejné proto, že je můžeš zažít jen jednou jedinkrát. Jen jednou! A co se prožije už se nedá prožít.

            Sněhová vločka seděla na nos malému chlapečkovi v kočárku. Vystrašenýma očima se podívá do světa , vločka se roztopí a chlapeček se směje- směje se, protože jeho maminka se už sklání nad ním a vesele se přimlouvá, možná budoucímu studentovi stavební průmyslovky. Ale to bude až o 5 036 obyčejných dní. Dnes je 6.prosince 1987.

            Před budovou stojí skupinka kluků a holek. Vesele si povídají mezi sebou, rozhazují rukama, smějí se, přestupují z místa na místo. Je jim zima. Čekají na vrátníka.

Digitální čas na stěně nedalekého obchodního domu ukazoval 10.08 hod, když před vchodem ‘IURIDICY’ zastavila modrá AVIA. Z auta vystoupili čtyři chlapci v zelenočerných            ‘maskáčích’ a začali vynášet po schodech do restaurace nějaké velké černé kufry. Netrvalo dlouho a kolem hudební skupiny ROTAX, tak to bylo aspoň napsaný na autě, se shromáždila velká skupina lidí. Mladí kluci vesele stříleli očima nejvíc na ty místa, kde viděli svoje nejmladší obdivovatelky, dokonce nedaleko stála i maminka s kočárkem.

            Od té doby, co skupině vyšel singl „712 tvojich slz“, byla na druhém místě popularity v hlavním městě a poznali ji skoro všichni. Jestli někdo mohl něco ROTAX-u vyčítat, tak jenom proto, že neradi vystupovali v halách a klubech. Proč? To se neví.

Ale to už klukům pomáhali žáci naší známe- IV.B-třídy, vždyť slavnost se jim už co nevidět začne.

            Všechno je už připravené, v oknech útlé restaurace je vidět stovky světel večerního města. Scházejí se hosté, blíží se začátek jedinečné chvíle- pro dvacet šest mladých srdcí. Dvacet šest? Dvacet pět. Na přízemí při vchodu stojí tři holky a dva kluci. Vlaďa je mezi nimi, sama. Zlehka tiskne bílý kapesník a potichu mluví s ostatními.

                                                           ------------------

            Dnes ráno, když se podívala z okna, se jí po prvé po dlouhé době objevil na tváři úsměv. Do očí jí prudce udeřilo slunce odrazené od bílého sněhu. Vzpomněla si na poslední chlapcova slova. Nebo to byl jenom sen? Polekala se. Byl to sen? Krátký, bezvýznamný sen, který si sama vymyslela? Ne, ne!!!

Ze stolu vysela šňůra a svým koncem se dotýkala koberce. Vedla k magnetofonu. Rozplakala se. Zakousla si do rtu a pomalu, pomaličku se rukou přibližovala k černé šňůře. Chtěla chytit šanci- pro celkem normální den.

-----------------

 

Soumrak si už dávno podal ruku s úsvitem. Město se probouzí do prvních ranních paprsků chodníku slunce, které právě vykouklo zpoza dalekých zasněžených kopců.Všichni jsou o noc starší.Všichni jenom on ne! Dnes ráno se narodil. Byli čtyři hodiny, když se ozval jeho zdravý a silný pláč. Šťastná maminka zachytila jenom letmým pohledem tu živou kulku, která ještě byla tak slabá, že nedokázala říct ani to krásné „mami“. A otec? Ještě neví, že má syna. Má právě službu. Taxíkem rozváží poslední lidi, co tuhle noc nespali. IV.B už stužková skončila

            Nedaleko IURIDICI je vysazená alej. Dlouhá, tichá, v ranním slunku. A oni dva jdou domů.

„Nemůžeš se zlobit, ale jako partner k tanci jsem hodně slabý, všimla sis ne?“

Usmála se na něj.

„Nevšimla, ale cítila jsem hodně.“

„Jestli se ještě někdy náhodou potkáme, koupím ti nové silonky, dobře?“

„Nekoupíš, protože zapomeneš.“

„Na silonky!“

„Na mě.“

Podíval se do slunce, hledal v myšlenkách budoucnost. Byl zticha. Podívala se do země. Stoupla mu na nohu a vesele řekla:

„I tak se ještě potkáme, v pekle.“

Brnkl jí po nose.

„Ty hloupoučká, tam jsou přece potřebné místenky.“

„Tak si je koupíme, na jeden ještě budeme mít.“

„To stačí, aspoň mi budeš sedět na kolenech.“

„Pozor!Někdo si věří a co když si naschvál sednu k druhému?“

„Nesedneš, protože jsi maličká.“

„No a?“

„No a já jsem veliký.“

„Trdlo, vždyť já ještě vyrostu a budu tak veliká jako ty.“

„Nebudeš.“ 

„Proč?!“

„Protože chci, abys byla pořád takhle malá,víš?“ Zlehka se dotkl její šály.

„A já budu veliká, protože ty chceš, abych zůstala malá, tak a vyřešila jsem to.“

„Nevyřešila.Říká se, že dobrého je málo na světě a já chci, aby tě bylo málo.“

„Jestli budu na někoho dobrá, tak ty budeš poslední.“

„No a ty budeš poslední, koho se zleknu.“

„A neodmlouvej mi stále, jsem dívka, měl by si na mě brát větší ohled.“

„Jo, ale až 8. března.“

Teď mu stoupla na obě nohy.

„Že se nestydíš.“

„Slez, jsou moje.“

„Hodně by jsi chtěl, ještě si i poskočím.“

Jemně ji zachytil okolo pasu, jinak by se neudržela. Jejich pohledy se střetli. Díval se do veselých modrých očí, trošku přimhouřených, před ranním sluncem.

            Zadržela dech. Pustil ji a potom ji kolem krku převázal volně visící šál.

„Je ještě zima, prochladneš!“

„Ale mi bude dobře.“

A rychle si ho zase odvázala. Pokroutil hlavou. Takovou tvrdohlavou holku teda ještě nepotkal. Byl by v tom však čert, aby ji to neodnaučil. No začínal tušit, že jestli na ní začal něco obdivovat, tak to byla právě její tvrdohlavost. A dobře věděl, že ji nechce v ní zničit, jen ji tak jemně brzdit.To zas bude určitě zárukou toho, že se budou hádat  i nad tím posledním, co si řeknou. Tak nechť! Teď však jak na ni? Zkusí to takhle:

„Hej „velká“ poslouchej, víš co je to vlastenecké cítění?“

            Trošku překvapená se na něj koukla, ale vzápětí už byla připravená přijmout- hozenou rukavici-. Zasmála se, kopla do kamene tak, aby trefil jeho botu a potom vesele spustila:

„Náhodou mě to učili. Například už v školce mi říkali, abych všem takovým dotíravým faganům, jaký jsi i ty, odpovídala vždy, všude a na všechno slovíčkem- Ne!“

„Takže nevíš, co je to vlastenecké cítění.“

„Ne.“ – pokroutila hlavou.

„Víš dobře, že XVII. sjezd KSČ vytýčil hlavní úkoly na tyto roky pro celý náš československý lid. Jedním z úkolů je i šetření materiální základně našeho NH, paliv, energie a jiných druhotných surovin důležitých pro ekonomiku následující přestavby. No a ty, jako taková si musíš uvědomit, že i lékařská věda čerpá ze státního rozpočtu a teda i z národního důchodku. A když ty usiluješ silou mocí o to, aby si byla nemocná, automaticky vynucuješ pro sebe lékařskou starostlivost, ve které už jen samotná surovinová základna, teda léky, zabírá obrovskou finanční položku a svojí lehkomyslností, tedy zapříčiňuješ vlastně plýtvání vzácných potenciálních zdrojů celé společnosti. Pochopila jsi?“

„Ano, pochopila.“

No ne to, co jí celou tu dobu vysvětloval, ale to, proč jí to vlastně vysvětloval. Zlehka ho uhodila  po hlavě.

„Jestli jsem něco pochopila. Tak v první řadě to, že tvoje inkubační přemyšlení se příliš zbožňuje s mým agresivním konáním. Rozumíš? A přestaň už, nebo skutečně nachladnu. Kdyby si mi radši uvázal šálu a zbytečně nemudroval.“

Musel se usmát. Chtěl ji doběhnout, no ona doběhla jeho a přitom ani hodně nemluvila. Kopal pro druhého jámu a to tak hluboko, že z ní už potom sám nevylezl. No to se mu ještě nestalo.Trošku zamyšlený přistoupil celkem úplně k ní a úplně důležitě jí opět převázal šálu kolem krku. Přitom se jí náhodou dotkl rukou okraje tváře.

„Máš úplně studené ruce. Ukaž!“

            A vzala jeho dlaně do svých. Pocítil příjemné teplo jejich rukou. V těle mu proběhlo něco rychlostí myšlenky, neví, doteď  to ještě nikdy necítil. V prvním momentě to bylo, jakoby si sám sugeroval strach, jako kdyby odpovídal před tabulí z matematiky, ale později se to změnilo na příjemný pocit, důsledkem toho všeho napětí před tím. Co se to s ním děje? Trochu se polekal, má se bránit? Ne, ani by to nedokázal. Už jenom proto, že cítil právě ten jemný stisk rukou a na sobě dvě veselé oči, které se tak čistě dívali.

„To je máš pořád takhle studené?“

„Ne. Jenom, když někomu zavazuji šálu.“

„Takže dost často?!“

            V duchu se musel znovu usmát.

„Ano, dost často, to víš, bratrancovi, mámě, dědečkovi, sestře, vnukovi…“
„A vždyť nemáš sestru“-skočila mu do řeči. Podíval se na ni. Do očí se mu náhle vkradl smutek. Sklonil hlavu a začal hloubit botou malou jamku do země. Jeho mysl byla teď úplně někde jinde. Daleko, daleko v minulosti. Vlaďa začala tušit, že řekla něco, co sem nepatřilo. Pomalu zvednul hlavu a pokusil se usmát.

Nevím, možná jsem trošku zvědavý, ale i tak, bych moc rád konečně znal tvoje jméno. Pravda, jen jestli můžeš.“

„Jestli přijdeš 16.října, budu jenom ráda.“

„To máš svátek?“

„I narozeniny. A tvoje jméno?“

„7.červen.“

„Takže-Robert.“

„Jak to víš?“

„Můj švagr je taky Robo.“

„Aha, tak proto ta rychlost. Ale je už trošku pozdě , vaši tě budou hledat. Měla by jsi už jít domů.“

„Jestli pospícháš, řekni to hned.“

            A pustila mu ruky. Pokroutil hlavou. Malé to je, ale tvrdohlavé jako…

Zkusil to jinak:

„Co jestli i já už chci jít domů. A jestli ano, tak právě proto, že už déle nevydržím a budu se muset, co nejdříve do kalendáře a zjistit to jméno. Samozřejmě, jestli mi ho řekneš hned, vydržím tady s tebou být až do zítřka.“

Pokroutila hlavou.

„Tak to potom budeš muset jít před se jen domů.“

-Otče-pomysle si- je na mě tak zlá, že se mi normálně začíná líbit- a schoval si ruky do kapes.

„No, dřív než odejdeš, chtěl bych ti poděkovat. To, že jsi včera přišel, mi velmi pomohlo.“ztichla a podívala se na něj.

„Čekáš, co ti na to řeknu? Jestli, tak jenom to , že máš velmi dobré kamarádky, chraň si je.“

            Usmála se na něj:

„Já vím.“

Ranní vítr rozvlnil hladinou špinavé louže na chodníku před ním. Ale Robo si nevšímal nic okolo sebe ani vrabce , který mu přeletěl před očima.Vrabec byl však tvrdohlavý, sedl si na kraj louže a začal se tvářit, že je pořádně žíznivý.Zamával křídli, poskočil úplně do středu rozvlněné louže a začal pít s takovou chutí, jako kdyby stál na v louži, ale v rozlité plzeňské dvanáctce.

            Občas se podíval na člověka a divil se, že ještě stále k němu neletí nějaký kamínek nebo nějaký jiný pozoruhodný předmět.Ale nic takového se nestalo.Robovi oči chtěli vrátit ztracenou chvíli zpět, no současně se snažili pozorně poslouchat jemný slabý hlas

-Kam se to díváš? Kam se to díváš? Tolik cest vidíš pře sebou, všechny někam vedou, všechny někam dojdou. A každá z nich má svoje proč a kam, a ty? Kam se to díváš? Vím, chceš vrátit něco pěkné, něco krásné zpět, no nedělej to!

            Nedokážeš to! Jsi jen člověk. A buď rád. Každý sen má šedou barvu, sen může být začátkem konce tvojí cesty a ty to před se dobře víš. Cesta toho vrabce vede jenom dopředu a TVOJE?

            Snažil se odpovědět, no jeho myšlenky přetrhla ostrá bolest v plících. Něco černého mu zastřelo oči, v uších mu zahoukalo a cítil,že přestává vnímat prostředí kolem sebe. Okamžitě ztratil rovnováhu, stačil si však v zlomku  sekundy uvědomit, že padá k zemi. TMA.

 

Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel. Pomalu otevřel oči a pokoušel se uvědomit si, co se to s ním vlastně stalo. V plících cítil ostrou bolest, při každém nadechnutí, hlavu mu šlo roztrhnout, v ústech cítil pálivé sucho.

            Postupně se mu však vracel do očí obraz okolní aleje, začal vnímat chlad chodníku na kterém ležel a zřetelněji rozeznávat zvuky podzimního rána. Vrabec tam však už nebyl.

            „Dostat se domů, domů!“proběhlo mu myslí a všechno vědomě vkládal do toho, aby se mohl opět postavit na nohy a udržet rovnováhu.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

Slunce stálo vysoko nad obzorem, lidi někam pospíchali a vrabci vesele štěbetali v korunách městského parku. Alej byla prázdná - čas běží dál a všechno živé s ním. A ty převrátíš další stránku-další minutu-Robertova života.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

            Gymnázium stálo v centru města, nedaleko moderní budovy obchodního domu na rušné ulici od nákupní horečky pěší zóny.

            Robo, jako i každé ráno, spěchal do školy spolu se svými spolužáky. Lehká diplomatka a tenká tuba rysů mu svítili pod bílou větrovkou. Už čtvrtý rok studoval stavební ekonomiku- to co si vysnil, když byl ještě malý. Jeho třída ho poznala a-  potřebovala ho. Prý patřil mezi nejlepší, no on se nikdy neučil pro známky, jestli- tak jen a jen pro sebe. Toho se držel a  nikdy nezapomněl ani na ty, kteří to měli trošku těžší a potřebovali pomoc.Nesnášel však, když by měl poradit tomu, kdo to sice potřeboval, ale  o to nestál. Tehdy, i když mohl, neřekl ani slovo, protože věděl, že by se bavil s nezodpovědným, který mu za to nestál. Někdo by mohl namítat, že kdyby si aspoň dokázal otevřít pusu a pořádně domluvil takovému spolužákovi, nikdy to neudělal. Pokládal totiž za samozřejmé, že ten druhý je už dost velký na to, aby si to uvědomil i sám.

            Maťo ho už čekal u šatny v škole. S Robom byli dobří přátelé už od malinka a poznali se tak, jako nikdy jiný ve třídě. Jejich rodiče o nich říkají, že se mají rádi jako bratři. A byla to pravda. Martin oproti Robovi bral všechno tak přímo, nepozastavil se nad věcmi v životě, protože nechtěl, anebo spíš nevěděl o nich přemýšlet. V Robových očích byl Martin takový víc dospělý, protože všechno řešil ihned, i když někdy bez přemýšlení. No Robo zároveň cítil, že To Martinovi může stačit jenom v materiálním světě, v dialektickým byl velmi zranitelní a hlavně pokud šlo o dívky. To byla asi jediná téma ve které si nerozuměli a měli na ni odlišné názory. No ještě dřív, než se stihli pohádat, si oba uvědomili, že jim za to nestojí. A proto se nikdy nic zlého nestalo. Bože, jak se však mýlili.

„Ahoj, podařilo se mi sehnat počítač.“ Do roba, jako kdyby blesk uhodil.

„Cože, jak odkud?“

            Martin se v duchu usmál. Před měsícem Robovi opatrně naznačil, že bude mít úplně nový počítač, ale nechtěl mluvit zbytečně dopředu a tak jen příteli slíbil, že si někdy jen budou namáhat svoje technické myšlení. Dnes však v jeho pokoji stál novoučký počítač s monitorem a on se velmi těšil, jak Roba překvapí. Dobře věděl, jaký je do počítačů blázen a proto se na tuhle chvíli velmi těšil, skutečně. Dělali spolu Soč-ku a počítač potřebovali jako sůl. Teď ho už mají a jim nic nebude bránit v dodělání té dlouhé práce. Až do konce, vždyť odevzdat to musí už na konci druhého měsíce.

„Obyčejný počítač, takový, co trošku myslí a umí potrápit. Jestli budeš mít dnes po obědě čas, mrkneme se na něj, co ty na to?“

            Robo se usmál. Věděl, že tu otázku Martin řekl jen tak, věděl, že je úplně zbytečná.

„Mám nahraný i jeden program, včera večer jsem se s ním bavil, zpracoval jsem kalendář a všechny údaje k němu, dokonce ti vypočítá na jaký den připadá libovolné datum.“

„Dlouho si ho dělal?“

„Měl jsem trošku problémy s vkládáním dat a s jedním podprogramem- víš byl tam delší cyklus. Ale už běží.“

„Tak fajn, přinesu čistou kazetu a začneme s tím. Ani si neumíš představit, jak se těším.“

            Zasmál se. Zvonek však proniká všude i do šatny a tak ve 4.B začíná vyučování. Nejdřív tichem a napětím a potom? Je před se matematika, teda smíchem. Do třídy vstoupila mladá pěkná profesorka.

„Vytáhněte si papíry, píšeme písemku.“řekla klidně, no energicky a zlehka se opřela o stůl.

„Soudružko“zatáhla třída prosebně.

„Vždyť jsme psali včera jednu a dnes znovu? I ten pes je jen člověk.“ozvalo se kdesi vzadu.

“No dobře Komár, zachránil jste celou třídu, pojďte k tabuli. Ale rychleji nebo si to rozmyslím.“

            Před katedrou došel jako stín stojících kostelních ručiček ukazující za deset minut půlnoc a postavil se od učitelského stolu tak daleko, že to vypadalo, jakoby měl každou chvíli odejít ze třídy ven.

„Soudružko, mě bolí uši.“

            Hledal poslední záchranu v beznadějné situaci.

„Vidím, Komár, vidím, uši máte skutečně tak červené, jakoby jste dělali reklamu na ředkvičky, ale… dnes je právě sedmého a vy jste sedmý v abecedě, takže…“

„Soudružka, jenže když vynásobíte sedmičku třemi, dostanete 21.“

„No a? Co tím chcete říct?“

„Že 21 je v klasifikačním sešitě Zámecký a ten dnes chybí, takže by se dnes zkoušet nemělo.“

                                                           ……..A tak nějak běželi minuty i dalších vyučovacích hodin. Poslední měla být stavební ekonomika s třídním.

„Děcka, třídní je nemocný, supluje zástupce.“

„A co květy?“ozvala se hned  pokladní (třídního fondu) „Dnes má před se narozeniny.“

„To je fakt, co teď?“

            Martin se postavil na stoličku:

„Půjdeme k třídnímu, dnes po obědě a všichni.“

            Ostatní přikyvovali na souhlas. Robo potáhl Maťa za rukáv a pohledem mu naznačil, aby si opět sedl.

„Podle mě je to správné, ale bohužel nereální. Nezapomeňte, že náš třídní má i ženu a ta je, jako jsem na vlastní oči viděl, vážně nemocná. Nebylo by dobré, kdybychom se tam všichni nahrnuli. Nejlépe tři, čtyři, co vy na to?“

„A kdo půjde?“

„To je jedno, dohodněte se a po vyučování půjdeme rovnou k němu.“dokončil Robo.

 

                                                           -----------------------

 

Kontrolka počítače signalizovala: „Zapnuté“. –SHIFT- se rychle pohyboval po řádcích a zadával paměti stroji stále nové příkazy a data.

„Pro dnešek končíme.“obrátil se Robo k Maťovi.

„Tak dobře, ale ještě se koukni na ten můj nový program.“

„Spusť ho.“

Na obrazovce se objevil kalendář s množstvím jmen a svátků, potom zmizel a počítač začal načítat jednotlivé dny v roku, při čemž bylo možné pod každé datum v roku vložit nějaký záznam a nebo poznámku.

„Grafiku máš na vynikající úrovni.“podotkl Robo a „Dá se však, jestli zadám nějaké datum v roku, získat jméno, které mu patří.“

„Samozřejmě, zadej čísla.“

V rohu monitoru zasvítilo 16.10. počítač spustil zvukové návěstí:

            -VLADIMÍRA-

„Vladimíra, kdo je to?“zvědavě se zeptal Martin a potom se chytil za hlavu a dodal:

„Jé promiň, jsem zbytečně zvědavý.“

            Robo se podíval na digitální písmena bez slova, přičemž se mu v hlavě vybavovali chvíle předvčerejšího dne. Martin ho chytil za rameno:

„Robino, nechceš mi před se jen něco vysvětlit?“

            Robo vypnul počítač a obrátil se k Martinovi.

„Vysvětlím, ale ne tady. Pozývám tě na colu.“

„Fajn- bráško.“koukli si navzájem do očí a usmáli se.

 

                                                           --------------------------

 

Prosincový večer se vkradl do pouličních výkladů, no ostré světla neonových lamp ho plašili zpět do prázdna nad městem.

            Malá cukrárna ještě stále svítila svým červenavým světlem do  průčelí staré gotické stěny. Uvnitř bylo příjemné teplo, pár lidí sedělo v skupinkách nad svým problémy. Martin a Robo seděli v rohu u svého stolu: pro dva.

„…Víš aspoň, kde ji hledat?“

            Robo svěsil hlavu a oči bezmyšlenkovitě upřel na tmavou hladinu chladné Pepsi.

„Má před se tvůj magnetofon.“nevzdával se Maťo.

„No a co?“

„Najdeš ji před se tam, kde si jí ho nechal.“

„Byl jsem tam včera večer….“

„A?“

„A nic.“

„Zkus to ještě jednou, z jejich posledních slov to před se musíš cítit. Dřív nebo později ji najdeš, uvidíš.“

            Robo se pořád díval na bublinky v Pepsi cole. Prstem kreslil po skle nesmyslně čmáranice a pomalu točil pohárem tak, aby došel na kraj stolu. Ještě kousek a pohár se rozbije o mramorovou podlahu. Martin mu chytil ruku, jejich pohledy se setkali.

„Tak dobře-stojí to za pokus!“

            Řekl Robo přesvědčivě.

            ­­­                                   ----------------------------  

 

Autobus č.3. Je sobota ráno a každý pospíchá do města nakoupit. Vlaďa stojí u okna a pozorně sleduje pohyb na chodnících ulice. Lidé pospíchají, každý má svoje starosti, každý jde jinam. I Vlaďa.

            Vážně jí onemocněla máma a ona musí jít do nemocnice- vždyť ji už neviděla dva dny. V tašce jí nese její oblíbený meruňkoví kompot: a podařilo se jí dokonce sehnat i pomeranče a banány. Co na tom, že včera mrzla v řadě dvě hodiny, to teď vůbec není podstatné. Vždyť je nese někomu, koho má velmi ráda. Při představě na střetnutí se ji na rtech objevil neskrývaný úsměv, měla strašně ráda svoje rodiče.

            Ještě dvě zastávky a je před nemocnicí. Autobus se pohnul dál, když najednou horoucí dotyk něčí ruky. Nevšímala by si toho vždyť v tlačenici se na sebe lidi tlačí ani nevědí jak a čím. Ale tento byl nějaký jiný, nejdřív jen takový nesmělí a nevtíravý poznačený náhodou, později však zesilněl až nakonec zřetelně cítili, jak její ruka spočívá v jemném stisku. Její prsty byly pevně sevřené a potom zůstali tak: měkké, teplé, nehybné. Tělem jí prošlo napětí, zlehka přivřela oči. Byl tomu právě týden, co přežila takovýhle jistý, nesmělý stisk jednoho chlapce.

            Od té doby byla dlouho do noci vzhůru, leželo oblečená na neodestlané posteli a potmě poslouchala „jeho“ magnetofon, přičemž její oči bloudili v záclonách „malého království.“

            V pokoji byla sama. Tak sama. Přes den obyčejné, veselé děvče, žijící pro všechny své přátelé, se v noci měnilo na smutnou, maličkou holčičku, která byla sama se svým tichem.

            Kdyby mohla být aspoň na chvíli s ním, aspoň ho vidět, slyšet nebo….

            Nikdy nechtěla v životě něco jen pro sebe a teď žádala tak moc- žádala, přála si, toužila být s ním.

            Opět procitla ze vzpomínek a otočila se dozadu. Pohled ji padl dolů. Za ruku ji držel malý chlapeček- krásný, kudrnatý. Jeho maminka stála hned vedle Vladi a chlapeček křečovitě držel Vladinu ruku přesvědčený, že drží svoji maminku.

            Vlaďa se usmála. Je zlatý. Teď se cítila jako máma, zodpovědná, starostlivá, která žije pro štěstí svého syna. Usmála se nad svojí odvážností.

            Ne, nevěděla jaké je být matkou, ale tušila jaké je to velká zodpovědnost vychovat, správně vychovat své děti.

            Zlehka pokroutila hlavou dívajíc se stále na nic netušícího chlapečka, který podvědomě držel jednou rukou „svoji maminku“ a v druhé modré autíčko.

            Vystrašeně se díval dokola po těžkých kabátech okolostojících lidí a ještě silněji sevřel Vladinu ruku.

            Ta už však nemohla vydržet, protože chlapcovi padala kšiltovka do očí, kterou měl na hlavě. Přeložila si tašku šikovně z jedné ruky do druhé a nasadila čepku tam, kde patřila. Chlapec zdvihl hlavu a překvapeně se na ni podíval. Byl skutečně zlatý.

            V tom však autobus opět zastavil. Z okna bylo vidět vysokou budovu městské nemocnice. Vlaďa opatrně pustila chlapce, brnkla mu zlehka po nose, usmála se na něho a vystoupila ven.

            Až teď jí očí nepatrně zesmutnili.

„On“ je úplně někde jinde.

 

                                                           --------------------

 

„Robo jsi nějaký jiný. Trápí tě něco?“ptala se ho dnes už podruhé máma.

„Ne, ne, nic mi není, potřebuješ s něčím pomoct?“

„No tak, potřebovala bych jít do města a pomoc s nákupem, ale to počká, jestli máš něco naléhavé….“

„Ne, nic nemám.“

 

            Stáli už půl hodiny v řadě na ovoce, Robo trpělivě čekal při výkladu ověšeném taškami, když ho najednou na stěně upoutal výrazný nápis- Inzertní služba-

            Zadíval se do toho množství kolonek a jen tak zběžně probíhal pohledem řádky inzerátů. Oči se mu zastavili na čísle 66:

            „Levně prodám malý školní mikropočítač s monitorem.“

                                                                                  Zn. ATARI /USA/

Toto  potřeboval. Už 6 měsíců si tajně šetřil na vlastní počítač a dnes? Mohl by to aspoň zkusit, zeptat se. Zjistit si adresu a potom?

                                               ------------------------------------

Byla to maličká, ale o to útulnější místnost. Prskaný modrobílý koberec, kožené bílé křeslo, dřevěná rohová postel, krásně vyšívané a bohatě lemované modré závěsy upoutali skoro každého, kdo do ní vstoupil, jestli si netiskl dlouho kliku zvonku, tvoje oči se okamžitě zakopli na pracovní stěnu vysunutou trochu do středu místnosti. Z polic viseli modely dopravních letadel, jinde zas vlajky hotelových klubů. Na stole zaplněným různými knihami a rozpleteném svetru byl umístěný počítač ATARI. Hned nad ním stál starý reproduktor ze stereo soupravy a hned po boku na stěně visel plakát I.Bartošové a fototapeta TANAPu.

            A pozor! Před se jsme na něco zapomněli. V rohu Vladiného pokoje se něco pohnulo, něco malého otevřelo papulu, zívlo si a postavilo se na všechny čtyři. I am sorry- zapomněli jsme přece na Čuča- malou bílou kuličku s černými očkami.Není tomu ani týden, co přišla Vlaďa ze Saláše na Oravě od svého strýce a donesla si toho ovčárského psa. Táta mu říkal „Bakus“, máma zase „Karpatské červené“, ale pro Vlaďu to byl Čučo, maličký Čučo, který uměl být zticha, když chtěla být sama a který se jí hrál s vlasy, když jí bylo samotné smutno.

            Do pokoje vešel táta.

„Vlaďa máš tu zákazníka na ten počítač, mám ho poslat sem?“

„Nechť jde dál.“

Řekla, otočená k němu zády, psací nový program. Věděla, že dostala návštěvu, ale chtěla dokončit ještě poslední výpočet, který jí byl právě teď nejjasnější. V myšlenkovém napětí plném vzorců a nových vztahů stihla ještě rozeznat pohyb otvírajících se dveří na pokoji, a potom?…

            Robo se neuměl vzpamatovat z toho, co vyděl před sebou.

            Když býval sám přál si tak málo a přesto to bylo hodně: toužil vidět Vlaďu aspoň na chvíli, mlčky ji pozorovat, poslouchat tiše její hlas, dotknout se zlehka jejích vlasů a cítit blízko sebe záhyby jejích  šatů. To bylo všechno. Tolik chtít!!!!

            A teď.

            Její pohled se teprve teď zastavil na jeho očích:

„Robo.“

            Tužka jí vypadla z ruky na koberec a zlehka se odkutálela pod stůl. Čučo však už byl u své „kořisti“ a hrdě si odnesl svůj úlovek v zubech do svého koutu, nebrajíc na vědomí nic okolo sebe.

„Máš pěkný pokoj.“usmál se a opatrně přivřel dveře.

„Vlastně, můžu jít vůbec dál?“vzpamatoval se.

„Já mám otevřené dveře pro každého. Sedni si u nás.“

„U nás?“

„U nás. Bydlím tady totiž s Čučom. Čučo- pozdrav pána.“

Otočila se k psovi. Pod polštářem v rohu trčeli dvě uši, které se občas pootočili, jako kdyby zkoumali něco kolem sebe, potom se postupně objevila nevinná tvář s tužkou v zubech a nakonec?

            Čučo zaštěkal a sedl si do prostředku pokoje před Roba. To už však tužka praskla v papuly praskla na dvě části.

„Dlouho jsme se neviděli.“obrátila se opět na Roba.

„A to je dobře nebo špatně?“

„V každém případě jsem měla chvíle, kdy jsem potřebovala s tebou být. V první řadě vrátit ti magnetofon, který mi tehdy skutečně velmi pomohl….“

„A v druhé řadě?... Já jsem před se věděl, na co Ti ten magnetofon nechávám. A jsem skutečně rád, že Ti pomohl. A …“

„V druhé řadě proto, že jsem se bála, že se už nikdy neuvidíme.“

            Robo pocítil, že má před sebou… Taková jednoduchost, přirozenost, on by jí to asi nedokázal tak otevřeně říct i když vlastně cítil to stejné, co ona.

2.IV.1989

Dnes je 2.dubna 1990 a my hledáme ty dva ve městě a čekáme, že je najdeme hrát- hru, které nikdo nerozumí-

Přitlačeni k sobě cítí, jak dýchá ten druhý a prožívají chvíle pro které se jim oplatilo žít.

Byli to chvíle, kdy mohli být spolu, kdy se mohli dívat jeden druhému do očí… kdy se báli o toho druhého.

A my teď- po roku – hledáme ty dva a čekáme,

                                                                                   Že boudou spolu….    

 

 

Kde je najdeme? Kam jít? Kde se na ty dva zeptat? Prý: Kdo hledá, ten najde… Teď by to asi neplatilo.

 

Na kraji města v starém parku sedí na lavičce chlapec a poslouchá magnetofon. Vedle něho si v písku hrají dvě malé děti, chlapeček a holčička. Nějaká stará paní musela honem odběhnout a poprosila Roba, jestli by na ně nedal chvíli pozor. Robo se tehdy pousmál a když uviděl ty dva maličký, jak se „pokoušejí chodit“  cítil se tak šťastny, jako…

S rozzářenýma očima je pozoroval a přitom si přál, aby tahle chvíle trvala dlouho.

Kolik zla je na světě a co je DOBRO?

Holčička nabírá do misky písek a vysypává ho vedle na kopu. Potom se usiluje postavit na nohy, aby dosáhla na větev keře rostoucího hned vedle pískoviště, ale ztratí rovnováhu a padá zpátky do písku.

Chlapeček, který stál vedla a hrál si s lopatkou, přijde k děvčátku, pustí lopatku na zem a začne jí pomáhat zpátky na nohy. Sotva stojí, no sílou mocí zvedá její ruku k sobě a snaží se děvčátko zvednout.

Šup! A už i on sedí na velké kopě písku vedle ní:

            -Bráška a sestřička-

Robo se na ně pozorně dívá a přemýšlí o „dobru“. Jsou roztomilý! Jaké je to nádherné: On má ji a ona má jeho. A hlavně: JSOU SPOLU.

            Sklonil hlavu: ?Jsou spolu“.

                                               -----------------------------

            Na druhém konci města právě sedí tři přítelkyně (kamarádky) a dohadují se, jestli mají jít do klubu na diskotéku.

            Je večer a Vľada zatáhla na oknech závěsy. Ještě bílá mašle do vlasů, hodí veselý pohled na malého pejska v koutě a odchází z domu.

                       

 

                                               A život běží!

 

Robo právě v té chvíli sedí ve svém pokoji a vysvětluje svému otci na jakém principu vlastně počítač pracuje: ukazujeme jednotlivé části, a potom, kdy konečně pochopí, že to není ani tak těžké, mu Robo nahraje elektronickou hru a tím ho dobrovolně přinutí zůstat u obrazovky do té doby, než ho nenajde spícího na desce stolu před počítačem.

 

                                               A život běží!

 

                                                -----------------------------

                                              

            Dnes byl na horách. Když byl malý, chodíval se svým pionýrským vedoucím a na ty chvíle skutečně nikdy nezapomene.

            Tehdy hodil celý oddíl, ale škola skončila a vedoucí odešel do Bystrice. Teď chodíval s Maťom, vlastně s celou třídou.

            Dnes byl po prvé sám. Ani neví, co ho to napadlo. Maťo nebyl doma a tak šel sám.

 

            Když vyšel na samý vrchol, sedl si na skálu nedaleko turistické značky. Odtud měl výborný výhled na všechny kopce kolem sebe a pod sebou  i na „svoje“ město. Tam vzadu, to bílé, bylo jeho sídliště a hned vedla tmavá zelená stuha- starý park. Tam poznal Vľadu. Odtud je vidět i Vľadin dům. Co asi dělá? Neviděl ji už dva týdny. Neviděl? Nemohl?

            Při myšlení na to všechno jen svěsil hlavu.

            Po noze mu lezl cvrček. -I on má určitě svoje starosti.

„Cvrčku.

Vidíš? Včera ještě nikdo z nás dvou nevěděl, že se dnes potkáme. A teď?

            Já jsem tady, vlastně ani nevím, co tady dělám a ty chodíš po mé noze a je ti jedno, jestli to je právě moje noha, anebo někoho úplně jiného.

            Ale ne! Není to jedno. Já jsem se narodil, ty jsi se narodil. Tehdy jsme si začali psát život, vidíš a tu dnešní stránku budeme mít společnou: já budu na tvé a ty zase na mé. Na pár minut se naše cesty potkali a už o pár minut…

            Cvrčku poznáš?...

 

                        Každý den se něco začíná,

                        Každý den se něco pěkné končí.

                        Pár stínů z toho patří nám

                        Ty se s úsvitem ztrácí.

 

            Vidíš? A ty jsi pro mě jeden z těch stínů, které se, se zítřejším dnem, ztratí. A co jsem já pro tebe?

            Osle! Vždyť já s tebou mluvím a ty mi přitom vůbec nemůžeš rozumět. Jen si sedíš na mé noze a zítra už budeš po noze lézt někomu jinému, kdo si tě ani nevšimnou. A jestli, tak jen proto, aby tě odehnal.

            Víš, co cvrčku? O rok sem přijdu přesně na toto místo a možná, že se naše životy opět spojí, platí?“ Rob se usmál, položil opatrně cvrčka do trávy a postavil se na kámen. Opět se zahleděl do dálky.

            Vladčin domeček ještě stále svítil jako bílá tečka, daleko, velmi daleko od něho.

            Když tady byl minule s Martinem a s třídou i tehdy svítila, jenže tehdy to bylo všechno trochu jiné, tehdy ještě nevěděl ani o cvrčkovi.

            A teď?

            Ne, nebyl s ní, ale i teď se k ní přimlouvá, i teď byl rád, že ji má- I když před se velmi daleko: Byl s ní myšlenkami. A ona s ním?

                                                           Neodpověděl. Ticho… Lesa.

 

            A kde je Vlaďa?  Právě tehdy, kdy se na jejich dům dívali něčí „smutné“ oči, ona odešla s celou 4.B na dozvuky do nízkých Tater, na podnikovou chatu. Byli to poslední společné dny této třídy. Dvacet šest jich drželo pokope před tabulí, dvacet šest jich drželo pokope i tady- v horách.

           

                                               ….Každý den se něco pěkné končí…

 

            Byla noc, no před chatou ještě stále hořela táborák. Většina už šla spát, jen pár jich zůstalo ještě při ohni. Hlas kytary se tiše nesl do tmavého času tatranských dolin, tak, aby nerušil ani spánek spolužáků, ani pokoj lesa.

            Dvě dívky seděli zády k sobě, opírali se a hleděli do dálky, narušené záblesky kde- tu ulítající jiskry z táboráku.

            „Vlaďa, na co myslíš?“zeptala se Reňa svojí přítelkyně.

            „Na našich doma. Když jsem odcházela, máma mi řekla, že se konečně po dlouhé době, zase cítí lépe. Jsem ráda, že už je v pořádku.

            „Hele a co Rob, už jsem vás dva dlouho neviděla spolu, vlastně vás dva člověk nevidí vůbec spolu. Co je to s vámi?“

            Kdesi v dálce zahoukala sova. Všude ticho, , jen zvuk kytary se stále nese do okolí. Vlaďa si položila hlavu na kolena.

            „Jestli mi nechceš odpovědět, nemusíš.“řekla Reňa potichu, no z Vlaďinho chování vycítila, že něco není v pořádku.

            „Vlaďa, přiznám se ti z něčím. Obdivovala jsem vás dva. Měli jste se velmi rádi, i když by navenek člověk o vás řekl, že se k sobě chováte jen jako kamarádi.Obdivovala jsem ve vás to, že i když jste se mezi sebou hádali, nezanevřeli jste na sebe, právě naopak, právě tehdy bylo na vás vidět jak velmi se máte rádi, jak si jeden druhého vážíte. Dodnes jsem však nepochopila vaše  chování, váš vztah…“  

            „Hádali jsme se proto, protože nám záleželo na tom druhém, chtěli jsme, aby ten druhý byl lepší, než jakým je… Záleželo mi na něm a jemu na mě, pochopila jsi? To je to tajemství…“

            „Chápu, ale proč nejste jako ostatní, co se mají rádi, ti jsou každý den spolu a vy? Máte se rádi a přitom, když se na Vás člověk dívá vypadá to tak, jakoby si každý dělal něco sám, jakoby Vám ani nezáleželo na tom druhém, že Víte o sobě jenom tolik, jak se ten druhý jmenuje a víc nic. Dokonce mám někdy pocit, že máte raději ostatní než sebe navzájem. Neumíš mi to vysvětlit?“

Vlaďka se zahleděla do dálky.

            „Víš, mi se stýkáme jenom tehdy, když někdo z nás něco potřebuje a nebo mezi přáteli.“

            „A to se proto tak před námi k sobě chováte,? Nechceš si s ním o tom promluvit?“

Ticho. Všude tatranské noční ticho.

„Robo, pojď se mnou“ rázně na něj zavolal Martin.
„Kam?“

„Pojď se mnou a neptej se.“

            Dlouho šli po tmavé ulici. Robo nevěděl kam, vlastně teď mu to už bylo jedno. Před ním se objevilo nevtíravé červené světlo. To svítila jejich cukrárna, jejich společný domov.

            „Dáš si něco?“

            „Nic.“

            „Promiň, špatně jsem se zeptal. Co si dáš?“

            „Nic.“

            „Fajn. Prosím Vás, dvě koly mi doneste! A teď mě poslouchej, něco chci vědět.“

            „No?“

            „Nejde mi do hlavy, proč vy dva – teda ty s Vlaďkou – nejste spolu tehdy, kdy můžete být. Vysvětlíš mi to?“

            „Nechme to tak, bude to tak lepší. Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli už máš dokončenou SOČ-ku? Já jsem svůj úkol už vyřešïl a co ty? Zpracoval si všechny algoritmy?“

            „Dočerna robino na něco jsem se tě ptal! Co se s Vámi stalo?“

Chvíli bylo ticho.

„Nevím, jestli budeš ochotný mě tak dlouho poslouchat.“

„Tenhle večer je náš, tak začni.“

Pokojně se snažil dodat Robovi odvahu.

 Vlaďka je člověk, který by nedokázal žít jen pro jednoho člověka, ona vždy patřila všem. To jsem si uvědomil, když jsem ji poprvé poznal a já sám to pokládal za správné i teď. Bývali jsme spolu často, a když jsme spolu nebyli, tak jenom proto, že jsme byli daleko od sebe.

Jednou nám oběma však někdo vyčítal, že přestáváme myslet na jiné, a že žijeme jen sami pro sebe. Ten člověk nás velmi dobře poznal a to bylo na tom asi to nejhorší.

Byl jsem z toho zdrcen, a Vlaďka?

Nezasloužila si to, právě ona ne. Předtím, když jsme se vždy setkali, hodně mi pomáhala její ruka, kterou se mě vždy držela. Měl jsem takový pocit jistoty, věděl jsem, že je se mnou a že je vše v pořádku. A co je pro člověka vzácnější, jako když cítí celkem u sebe to, o co se bojí, čeho si tak váží a co ho do určité míry i vychovává. To vše byla Vlaďka pro mě.  A pusa na čelo při střetnutí a při loučení? Martine, to by jsi…

A co nás spojovalo?

Že jsme se v první řadě snažili myslet na ostatní, a potom…

Potom přišel někdo a možná má pravdu možná jsem to trochu přehnal. Nikdy jsem však neusiloval o to, aby Vlaďka patřila jenom mě. A jestli jsem měl z něčeho radost tak právě z toho, že jsme byli spolu mezi jinými. Jenže….

Jednou po tom všem jsem potřeboval pomoct. Její ruku jsem však nenašel. Odtáhla ji. A já jsem pochopil proč. Od té doby jsem se už před ostatními u ní nepokoušel hledat to, co jsem u ní vždycky našel.

A všechno se postupně změnilo. Najednou jsem dostal pocit, že si beru něco, co patří skutečně jen všem. Každý den jsme mohli být spolu. No, nikdy jsem ji nečekal před školou, protože jsem věděl, že odtud vyjde se svými spolužáky a stačí, když se k nim přiblížím, postupně se ztratí všichni, co s ní odtud vyšli- a to jsem nikdy nechtěl. Stačilo, když jsem na ni jenom  promluvil… měl jsem takový pocit, že mě teď někdo poklepe po rameni a řekne: „Jsi sobec.“

A tak: se ze mě stal sobec. Sobec vůči sobě samotnému. Raději jsem si odepřel chvíle, které jsem mohl prožít s ní, jakoby mi někdo měl vyčítat, že si ji nechávám jen pro sebe.

Nevím, možná jsem Vlaďce tehdy i trochu chyběl, ale věděl jsem, že i mezi svými přáteli je šťastná. A já jsem za ní nešel hlavně proto, že jsem dokázal pochopit, že patří hlavně ostatním.

A jednou přišla chvíle, kdy jsem pochopil, že má tolik přátel, že na mě jí už nezůstává čas.

Ne! To bych jí teď křivdil. Zůstal, určitě zůstal- ona má čas pro každého, ale já jsem cítil, že i ten „můj“ má možnost dát jiným.- Pochopil si?

 

 

Pozorně poslouchej:

Ještě před tím vším jsem od Vlaďky dostal na Vánoce malý dáreček. Ptáčka s krátkým odkazem:

 

„Jsem malý ptáček, který, když ho zavřou do klece, přestává žít.

Jsem Tvůj, ale nesmíš mě zavřít do klece!

Chci žít pro Tebe! Pro všechny!“

 

A ze mě se stal člověk. Ten člověk sice měl v rukou klec, ale nikdy ji nepoužil na to, aby do ní někoho zavřel. A  ty jsi mohl vidět člověka s klecí a ptáčkem, který mu svobodně seděl na rameni.

Byla to vlaštovka, která všem přinášela štěstí a radost. Občas obletěla člověka, promluvila si se sluncem, s potokem, se stromem a zase se vrátila na ‚svoje rameno. Žili spolu a cítili jedno: že člověk potřebuje vlaštovku a vlaštovka potřebuje člověka. Přišla však doba, kdy vlaštovka zatoužila  letět  ve vzduchu s ostatními. Když se po nějaké době vlaštovka opět vrátila plná radosti, začala člověku vyprávět o tom, jak je tam ve vzduchu s ostatními krásně. Když zase vzlétla člověk se rozesmutnil. Rozesmutnil se tak, že ho už nikdo nepotkal. Byl rád, jak krásně a ‘svobodně’ lítá, no na druhé straně byl smutný, protože si uvědomil, že necítí její blízkost, její radost, kterou zaplnila vše okolo sebe.  A od té chvíle už nikdy nemohl nabídnout a ani nenabídne vlaštovce své rameno.“

Robert se odmlčel a podíval se příteli rovnou do očí. Byl přesvědčený, že Martin teď už všechno pochopil.

            „Ale proč už nikdy?“

            „Proč?“zeptal se Robert sám sebe.„Proč už nikdy?“Ticho.

            -„Asi ji má příliš rád na to, aby ji dokázal odtud zavolat zpět.“

Nad stolem v jedné malé cukrárně, nočního města, nastalo nerušené ticho. Čas běžel a s ním i myšlenky dvou přátel.

A právě tehdy někde úplně jinde skončil svůj krátký život ‘Robův’ cvrček. Zahynul při spalování trávy a tím dopsal svou knihu- příběh, kterého jedna stránka patřila i Robovi.

 

Jeho život se ztratí v zítřejším úsvitu. Ale „život“ jde dál.

 

Martin se opět podíval do přítelovi tváře:

            „Na začátku si řekl, že Vám oběma někdo řekl…“

            „No a?“

            „Nevím. Ale jestli oba dva dovolíte, aby se do Vás míchal kdo třetí, skončíte velmi brzy. To si myslím, aspoň po tom, cos mi řekl…“

            „Nám to však neřekl jenom jeden. Mě to řekli ještě další dva a Vlaďka o tom vůbec neví. Jestli jsem jí o tom neřekl, tak jenom protože vím, že taková jak o ní říkají,vůbec není.“

            „Vzpomínal si vlaštovku. Teď létá s ostatními, ale co když  při tom letu najde rameno, rameno jiného člověka, který jí pomůže místo Tebe?“

            „Myslím, že vím, kam tím míříš. Nevím… Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale kdyby se to stalo, přál bych si: aby ji ten člověk dokázal dát víc, než jsem jí kdy mohl dát já. A tu klec, aby rovněž nepoužil, jak jsem to udělal i já. Jinak by ji zabil A já teď chci jenom, aby žila’. Nemusí pro mě, ale chci, aby létala pro radost i její i ostatních.“

Dlouhé ticho. Myšlenky ho vůbec nerušili. Nikdo je nevyrušoval, zůstali tam sami. Sami nad stolem, sami v cukrárně.

            „Robo máš po tom všem ještě nějaký cíl?“

Robert se na něj vesele usmál a stiskl mu ruku.

            „Ale mám, neboj se. Ten svůj ‘skuteční’ jsem sice možná ztratil, ale zůstali mi ještě další dva…“

            „Můžu vědět jaké?“

            „Ale můžeš, jen jestli jim budeš i rozumět. Představ si za rok se mám na jedné louce setkat s jedním cvrčkem, který si určitě ještě teď myslí, že se mu podařilo potkat pořádného vola.“ (za to se omlouvám, tak to bylo napsáno)

            „Skutečně nechápu, no nevadí a co ten druhý?“

            „Abych nikdy nikomu neublížil tak, že by mi později vyčítal, že jsem v životě chtěl všechno jen pro sebe.“ Robo se zamyslel a zvážněl. Uvažoval.

            „A když už víš tyto dva, prozradím ti i ten ‚skutečný’. Teď po tom všem to už je stejně jedno:

Viděl si už někdy dvě malé děti, jak si společně hrají a přitom se tak nevinně milují, že tím nemůžou nikomu ublížit?“
„Ne.“

„Víš, jaké to je, když stojíš sebevědomí a rozhodný nad dospělým světem a najednou tě ‘někdo úplně malinký’ zatahá za úplný konec kalhot a chce pomoct na nohy udělat – první krok v životě- právě se svým otcem?

Tak vidíš. Mít tak chlapečka a holčičku a….“

Myšlenkami se zatoulal do parku, kde kdysi dával pozor na něco velmi krásné - na dobro.

Cestuji na Košíty (promiňte nejsem si jistá, jestli to mám správně) autobusem číslo 2. Lidé vystupují.  A svět se mění. To, co platilo před chvílí už teď neplatí, i ta dopravní značka u cesty. Ještě před chvílí byla před námi, teď se už ztrácí za mými zády kdesi v dálce. Vnímám čas.

Je po maturitách.

Setře mé mámy nesu vlnu, kterou tak sháněla. Otevře mi malý chlapec a hodí se mi kolem nohou.

            „Mami, Ladko plisel.“

Vejdu dovnitř a zvážím se, jako vždy, na váze u dveří.

            „To jsem tolik přibral? Proboha!“
            „Víš co? Jestli ti můžu poradit, odlož si nejdřív ty tašky, co držíš v ruce někam bokem. S úsměvem se na mě dívá z kuchyňských dveří mámina sestra. Zasměji se sám sobě.

            „Vidíš včera jsem odmaturoval a jsem ještě hloupější než jsem byl, když měl deset.“

            „To se stává. Ty poslouchej, nejsi náhodou zamilovaný?“

            „No samozřejmě. Chtěl bych teda vidět tu, která by si mě dobrovolně pověsila na krk.“

            „Sedni si. Co si dáš? Karpatské červené, anebo Bakus?“

            „Díky, nic nevytahuj, tady jsem ti donesl tu vlnu na ten svetr. No potřebuji ostříhat. Máš chvíli čas?“

            „Víš co? Do žehlím a potom.“

            „Fajn, dej, pomůžu ti s tím, a co je nového na vašem oddělení?“

            „Ani se neptej. Už celý týden taháme dvanáctky, skoro nevidím ani děti. Včera k nám dovezli jednoho kluka, hodně se na tebe podobá. Stejné vlasy, ofina, oči, tvář, skoro stejný jako ty.“

            „A co mu je?“

            „Dnes jsem mu dělala rozbor krvi, má rakovinu.“

Zpozorněl jsem.
            „Cože? Je to vážné?“

„Měl ji v kolenu, ale dnes už je pozdě, metastázy mu už pronikly do plic. Ještě před rokem by měl šanci, ale teď už je skutečně pozdě.“

            „Ví o tom?“

            „Ne. Neví. Dokonce ani jeho rodiče. Primář řekl, že má ještě tři měsíc života a… dost. Potom…“
Otřásl jsem se. Kluk jako já, takový mladý a…

Celou noc jsem na něj myslel, nemohl jsem spát. Jsem blázen, jsou dvě hodiny ráno a já odcházím z domu ven.

Nemůžu spát, možná ani on nemůže.

Je 2. dubna  1991.

Slunce stojí vysoko nad horami, lidé si sedají k nedělnímu obědu. Ti šikovnější však už dávno jsou na hřebeni kopců, co se vypínají okolo města. Je skutečně krásný jarní den.

Po horském chodníku stoupá skupina malých školáků. Vesele se baví, volají na sebe, ti živější válejí sudy na široké louce hned vedle cestičky a na všechny dává pozor starostlivé oko jejich mladé vedoucí pionýrů.

            „Děti, tady zůstaneme.“ Ukazuje dokola a sedá si na velký bílý kámen utírajíce si přitom pot z čela. Ale děti nejsou unavené. Kdepak. Naopak. Jsou šťastné, že se konečně vydaly na výlet, ven, kde je nikdo neomezuje a neobírá o to nejvzácnější: O pohyb. Reňa se zadívala do dálky. Ano, to ona sedí na kameni. Myšlenky jí však bloudí daleko, daleko od toho na čem seděla. Myslela na to, co by se jí před rokem zdálo jako něco, něco nepřirozené. Netušila však, že právě ten kámen měl s tím hodně společného, že právě ten kámen s tím měl hodně společného, že právě dnes před rokem tady seděl jeden celkem obyčejný kluk, který sem měl právě teď přijít a připomenout si, že uplynul další rok v jeho životě.

Uplynul?

Robo tady už není! To on byl „ten“ kluk s rakovinou.

A cvrček? Vždyť slíbil a… už se nedá. Jednoduše nedá.

Oba se narodili proto, aby jednou… o nich někdo mohl napsat něco, co by nejraději sám roztrhal. Ne roztrhat tyto strany, ne roztrhat jejich životy, ale roztrhat ten konec, strašný konec „Dvou příběhů“.

Tato část města byla nejtišší. Svěží vysoké topoly se zvedají vstříc daleké obloze, se nesměle dotýkají zelených větviček , aby se zase za chvíli ztratili v tom „nekonečném“ modrém moři průsvitných oblaků. Pokoj a ticho!

A uprostřed této „pohádkové“ krajiny leží malý tichý hřbitov. Mramorové tabule jemně chladí pokojný pocit ovzduší nad kopečky osamělých hrobů. V rohu hřbitova vrhá stará vrba svůj lehký stín na jeden z nich. Je sám. Čerstvá hnědá zem se plazí před sivým mramorovým kamenem a mlčky chrání pokoj toho, kdo už „není“.

 

 

                                               --------------------

 

Nad hrobem stála „jeho maličká holčička“. Vždy, když jí tak oslovil z očí mu zářila radost, že ji právě on tak může říkat.

Konečně byli spolu. Jak dlouho se už neviděli. Najednou byli tak blízko u sebe, jako už dávno ne.

Kdyby to bylo před rokem, určitě by se jemně dotkl jejích vlasů a ona by se lehce přitiskla k němu a položila by si hlavu na jeho rameno.

Kdyby byli spolu před měsícem to by určitě vedle ní stál a silou vůle by tlačil ruky ještě hlouběji do kapes, jen aby se jí nedotkl.

            -Věděl víc než ona. Mluvili o ní, mluvili o nich, že žijí pro sebe. Kruté! Kruté pro člověka, který má nejradši ze všech právě: lidi. A to ona měla, velmi, velmi ráda.

A co on?

            Věděl o tom všem, dokud ona se od něj dozvěděla jenom část, takovou malou, že skoro nic netušila, o ničem! Věděla jen tolik, že častěji vidí jeho přátele než jeho samotného, že nejsou spolu, když můžou být. Z toho všeho věděla jen tolik- o něm.

            No, nebyla na něj naštvaná. Jen jí to bylo líto, možná i trpěla, ale namluvila si, že má hodně povinností a starostí.  Nedokázala se zlobit. Na  nikoho, ani na něj.

            Všichni věděli, že jsou spolu. Že oni dva bývají spolu. Chyba byla v tom, že všichni uznávali: „Kde jsou dva, není potřeba třetího.“ A on cítil, že ona je potřebuje. Všechny. Že mezi ně patří. Jenže vždy, když přišel k ní, její přátelé se začali vytrácet a on si jen stihl všimnout její skrytý smutek v očích. Že odcházejí!

            A tak si mohl vybrat: její smutek, anebo ji pozorovat jen z dálky, kde s ní může být jen myšlenkami, kde nikomu nemůže ublížit. Vybral si to druhé.

            Měl ji totiž příliš rád na to, aby ji viděl smutnou. Chtěl dát možnost jiným a to mohl jen tak, že ji zapomene dát sobě.

                                                                       Divné?

Nechtěl si „ukradnout“ tu možnost jenom pro sebe, protože:

 

-Chtěl, aby ji i druzí milovali tak, jako ji miloval on.

Dávala lidem lásku- všem, i on dopřál, aby ji dostávala od všech zpět- aby všude bylo hodně, hodně lásky, všude okolo nás.
A lidi?

Jedni to brali jako samozřejmost, jiní tvrdili to, co předtím, někdo jen nechápavě zavrtěl hlavou, další ho rozhodně odsoudil.

           

-Za to, že ji měl tak rád, za to, že ji zavřít do své klece.

Obdivoval ji. Přiznává se! Obdivoval na ni to, co všechno uměla dát lidem, přičemž…

Dokázala = nic si nevzít.

Obdivoval ji tak, aby patřila všem, které poznala, aby nepatřila jen jemu.

A kdo to nedokázal pochopit?

 

                                               -----------------------

Teď můžeme najít hodně zamilovaných párů, ale to nikoho nedojímá, protože to je láska  -

                                                                                                          Pro sebe.

 

                                               ------------------------

Kdyby to bylo teď…

 

            -Ona: už nikdy nepocítí, jak ji zavazuje šálu, už nikdy nepocítí u sebe toho, u kterého byla tehdy, když byla s někým jiným úplně někde jinde.

           

            -On: drží „jeden“ lístek do pekla a ví, že za to, co dělala pro druhé, tam- nikdy nebude s ním.

            A tak poslouchej, poslouchej jeho hlas,

                                                                           jeho srdce:

„:Jestli chce člověk pochopit duši lesa, musí si najít nějaký lesní potok a vybrat se podél něho dolů. A tak jdi, jdi a neplakej „Vlaďko“, já jsem přece pochopil, že patříš k nim. Vidíš, jak na mělčině voda naráží na překážku z kořenů smrků, obchází je a dál se volně rozlívá do široka? Překážky tvoří život!

Celá cesta potoka lesem- to je vlastně pouť dlouhého zápasu- ten nejskutečnější život. A tvůj „Robo“ je s tebou, i když ne právě úplně u tebe- on stráží tvůj pramen: pramen tvého potoka.

Tématem naší doby je najít východiště z lásky ke každému prostřednictvím lásky ke všem a naopak-.

Jako milovat všechny, aby si člověk zachoval blízký zájem o každého?

Nikdy si o nikom „neutvoř nějaké mínění.“ Jak je to strašné, bez ohledu na to, jestli jde o dobré, anebo zlé mínění. Tím vlastně ztratíš svého přítele. Nebo si přátelé, blízcí nebo „navzájem milý“ lidé osobě utvářejí mínění?

Jednoduše – žijí?¨. Žít a mít rád- to znamená znovu a znovu v blízké osobě něco objevovat, ale když si už jednou utvoříš mínění, tak je všemu konec, nad životem si vynesl rozsudek.

A co se smutkem?

Ten se hromadí víc a víc až jednoho pěkného dne vzplane jako seno a všechno shoří v plameni neobyčejné radosti.

            Tak jdi!“

A co já?

 

                                   -Miluji- teda jsem.

25.duben 1988:

Celý příběh, tak jak je napsaný se nikdy nestal a ani nestane. Není však vymyšlený. Každá myšlenka, každé datum, každý údaj, každý pocit má svoje opodstatnění a svoji příčinu.

           

Osamělí hráč.

V martinské nemocnici leží kluk. Kudrnatý,  osmnáctiletý kluk. A někde daleko od něj právě jedna dívka dočetla jeho -příběh.

Ten „Robo“existuje. Ne sice tak, jak je skrytý v předcházejících větách, ale dnes ještě žije. Neví však to, co víš ty, to, co vím i já. Má tři měsíce- a dost.

V ten den, co jsem sehnal ty pomeranče, jsem cestoval autobusem. A dozvěděl se o něm to…

            TO!

Přemýšlel jsem o něm v autobuse, večer, v noci. Ráno ve dvě jsem potichu odešel z domu a šel jsem před nemocnici. Byl jsem blízko něho, aspoň chvíli, a on o tom nevěděl. Nevím jak se jmenuje, dokonce mi zakázali zjistit číslo jeho pokoje.

                                               A co nakonec?

 

            „Robovi“ slova, ze kterých vznikl –příběh dvou jmen- pro všechny!

 

            Tak si se mnou opakuj:

                                                 Žít je krásné stále.“

 

18. září 1988 déšť mluví oknům svůj ospalí příběh, kde Není slov,

                                   „Bolí v něm i smích.“

 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.