Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

1. kapitola

Dvacet šest dětských příběhů jedné školy. Zítra bude obyčejný den, podobný těm stům, tisícům, předtím, ale i tak bude jiný.

4.B má stužkovou.

Pamatuji si, když přišli po prvé do školy, doprovázení nesmělostí. Tehdy se dívali na úplně nový život a svými vystrašenýma očima začali psát první písmenka příběhu, který se jednou skončí před maturitním stolem. Zítra už dospělí, dnes ještě děti.

            Je pozdě večer, do ulice, kde stojí škola, svítí ještě tři okna. Právě skončili s přípravou programu. Okna za chvíli zhasli a před vchodem se ozvali veselé hlasy a výkřiky. Překřikované „Ahoj“ se nese  po celé ulici a ztrácí se někde v dáli, kde začíná nerušený pokoj nočního města.

            4.B se rozchází po skupinkách na všechny strany- jedni pospíchají domů, jiní si ještě jdou sednout do nějakého baru, pokecat si možná právě o tom, co je čeká zítra.

            Vchodové světlo doprovází mladé lidi do tmy, v které postupně zaniká i jejich smích. Před školou je opět ticho.

            Na schodech  stojí ještě tři dívky. I ona je mezi nimi. Hlavu má skloněnou, ústa skromně tiché oči bez trochy naděje. Beze slova se dívá do nekonečna na chodníku a chce se jí plakat za ním. Ne za ním. Ano, určitě bylo krásné to, co spolu prožili, co všechno dokázali společně tak jednoduše pochopit a co dokázali spolu dát jiným. Už nikdy nedají. Včera ublížil a odešel navždy. A ona je smutná, a pláče. Pláče nad tím, že zítra ji do života odprovodí profesoři, rodiče, hosté. Její kluk už nikdy. Má už však ještě přátele, dva nejlepší a nejvěrnější stojí i teď při ní a snaží se, aby aspoň na chvíli zapomněli na to, co ji mělo počkat zítra, a co ji už nečeká.

„Vláďa, půjdeme chvíli s tebou,můžeme? Nemysli už na to, víme, je to těžké. Ale aspoň zkus chtít. A víš co? Aby si zítra nebyla tak sama nevezmeme ani my dvě ty svoje fagany a budeme všechny tři jen pro sebe.“

Vlasině oči se okamžitě odtrhli od chodníku.

            „Opovažte se Reňa, Jaňa, jestli to uděláte nepřijdu zítra vůbec.  Jdu, i tak Vám jen kazím náladu.“

            „Jdeme, s tebou.“

            „Ne, musely byste se potom vracet.“Otočila se, a vykročila do tmy.

            Šla dlouho,nešla domů,o tomhle času bývala s ním. Výklady, blikající reklamy, rozsvícená okna sídliště a zhasnutá dívčí duše. Nedaleko přešlo auto, červené kontrolky osvítili smutný stín na rohu domu. Nejde domů, od života dostala krásný dar- tvrdohlavost- kamarádku, s kterou vkročila do tmy hledat ztracený cíl, šanci na zítřek, šanci pro život.

            Jen o jeden den toužit déle žít- naděj tvrdohlavost. Všude ticho a klid, jen kamarád vítr jí sfoukl do čela kudrnu, konečně zvedla oči před sebe. Před ní stojí pouliční lampa, osvěcuje malou lavičku a dívá se svým světlem na postavu, která k ní sedí zády. Slyšet. Z magnetofonu na lavičce slyšet hudbu a zpěv.

            Zaposlouchala se.

           

„Dievča neplač, nad rozliatym mliekom,

 nad spomienkou, nad zradou a klamstvom…“

 

Vykročila blíž. Všiml si jí.

‘Kluk z lavičky’ se postavil a díval se jí přímo do očí. Pozorně ji zkoumá, snaží se proniknout tam, kde se ani její kamarád vítr nedostal. Na jeho tváři je na okamžik vidět údiv a překvapení.

Sklonil se nad lavičkou, vzal magnetofon do svých rukou, vypne ho a opět se jí podívá do očí.

            Rozhodla se.

            Předběhl ji, pozdě.

            „Jestli chceš být sama, nechám ti lavičku, dnes může být tvoje.“ Otočil se a vykročil chodníkem mezi stromami tmavého parku.

            „Počkej! Na lavičku se vlezeme i dva.“ Slova zanikli ve tmě, ještě pár metrů a ošoupaná riflová bunda zanikne mezi stromami tmavého parku.

            „Pomoz mi!“ Zkusila to ještě jednou. Zastavil, chvíli stál na místě, jakoby přemýšlel a potom pomalu vykročil zpět. Tázavě se na ni podíval.

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            Oči mu zazářili, na tváři se mu objevil usměv.

            „A nebojíš se mě? Vždyť mě vůbec neznáš.“

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            „Promiň, zapomněl jsem se Ti představit, volám se….“nedokončil; na pusu mu položila prst.

            „Jsi chlapec, kterého jsem potkala na lavičce, nic míň, nic víc. Nechci tvoje jméno a ty nechtěj moje, dobře? Jsme noční příběh beze jmen. Ale proč tu vlastně sedíš tak pozdě a sám?“

„Sám nejsem, mám hodně přátel, kteří mají mě. Jestli tady sedím, tak jenom proto, že mi něco chybí.“

            „Smím vědět co?“

            „Neřekl bych ti, kdyby si znala moje jméno, ale tobě to řeknu, i když budeš možná další, která se mi vysměje. Víš, vždy jsem toužil po malé sestřičce, které bych dokázal dát všechno, co mám. Hrát se s ní a ukazovat jí nové a nové věci, které by jsme se snažili stejně pochopit.“ Ztichl. Podíval se na ni.

            „Máš ráda Brezovskú?“

            „Možná mám ráda písničky o životě.“

            „když jsem odcházel volala si, že potřebuješ pomoc, jsi si jistá, že ji potřebuješ právě ode mě? Víš, nerad by jsem byl, kdyby jsi se ve mně zklamala, dobře si rozmysli, co vlastně chceš a co všechno můžeš ode mě očekávat.“

            Sklopila oči, zahlédla se do země. Opět si  vzpomněla na zítřejší den.

             „Chtěla jsem ti jen navrhnout, že jestli by jsi měl i zítra sedět na této lavičce, jestli by jsi nepřišel na stužkovou jedné dívky, která právě teď sedí s někým na lavičce a chce poslouchat písničky o životě.“

            Čekala. Čekala, že od překvapení otevře pusu, že se zlekne a začne se vymlouvat. Nebo si to jen spíš namlouvala, nechtěla si připustit tu možnost, kterou mu právě navrhla. Pozorovala smutnýma očima jeho tvář, pokoušejíc se z ní vyčíst to, co v téhle chvíli od něho čekala.

            Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Byl zticha.

            Vlastně je hloupá. Co si to zase vymyslela jak ji to jen mohlo napadnout.- takový útěk ‘nikam‘. Začala litovat svůj krok. Ale nemohla za to, když byla maličká, měla bohatou fantazii, alespoň máma jí to vždycky říkala. Teď je už větší a má pořád bláznivé nápady, nad kterými se často pozastavuje, pozastavoval i její kluk.

            Pět let jí do kalendáře zapsali, když chtěla poznat od babičky, jak se ‘dělají’ malé kuřátka. Když konečně pochopila, že vlastně vajíčka jsou tým žlutým zázrakem, a viděla, že babička každé ráno nosí vždy nové a nové vajíčka, schovala se na noc do kurníku mezi slepice a to jen proto, protože chtěla vědět, odkud ty potvory kradnou vajíčka. A když se konečně vzbudil na bydle, to už ji všichni hledali ve vedlejší vesnice. Dědeček jí později říkal, že to ráno nevzbudil kohout babičku, ale babička vzbudila kohouta. Tehdy měla pět let, teď bude mít osmnáct.

             Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Postavil se, chytil ji zlehka za ramena a povzbudivě jí řekl:

„Tak si se mnou opakuj, žít je krásné stále.“

Otočil se a zmizel chodníkem ve tmě starého parku. Na lavičce ještě stále hrál magnetofon.

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.