Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

3. kapitola

Ranní vítr rozvlnil hladinou špinavé louže na chodníku před ním. Ale Robo si nevšímal nic okolo sebe ani vrabce , který mu přeletěl před očima.Vrabec byl však tvrdohlavý, sedl si na kraj louže a začal se tvářit, že je pořádně žíznivý.Zamával křídli, poskočil úplně do středu rozvlněné louže a začal pít s takovou chutí, jako kdyby stál na v louži, ale v rozlité plzeňské dvanáctce.

            Občas se podíval na člověka a divil se, že ještě stále k němu neletí nějaký kamínek nebo nějaký jiný pozoruhodný předmět.Ale nic takového se nestalo.Robovi oči chtěli vrátit ztracenou chvíli zpět, no současně se snažili pozorně poslouchat jemný slabý hlas

-Kam se to díváš? Kam se to díváš? Tolik cest vidíš pře sebou, všechny někam vedou, všechny někam dojdou. A každá z nich má svoje proč a kam, a ty? Kam se to díváš? Vím, chceš vrátit něco pěkné, něco krásné zpět, no nedělej to!

            Nedokážeš to! Jsi jen člověk. A buď rád. Každý sen má šedou barvu, sen může být začátkem konce tvojí cesty a ty to před se dobře víš. Cesta toho vrabce vede jenom dopředu a TVOJE?

            Snažil se odpovědět, no jeho myšlenky přetrhla ostrá bolest v plících. Něco černého mu zastřelo oči, v uších mu zahoukalo a cítil,že přestává vnímat prostředí kolem sebe. Okamžitě ztratil rovnováhu, stačil si však v zlomku  sekundy uvědomit, že padá k zemi. TMA.

 

Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel. Pomalu otevřel oči a pokoušel se uvědomit si, co se to s ním vlastně stalo. V plících cítil ostrou bolest, při každém nadechnutí, hlavu mu šlo roztrhnout, v ústech cítil pálivé sucho.

            Postupně se mu však vracel do očí obraz okolní aleje, začal vnímat chlad chodníku na kterém ležel a zřetelněji rozeznávat zvuky podzimního rána. Vrabec tam však už nebyl.

            „Dostat se domů, domů!“proběhlo mu myslí a všechno vědomě vkládal do toho, aby se mohl opět postavit na nohy a udržet rovnováhu.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

Slunce stálo vysoko nad obzorem, lidi někam pospíchali a vrabci vesele štěbetali v korunách městského parku. Alej byla prázdná - čas běží dál a všechno živé s ním. A ty převrátíš další stránku-další minutu-Robertova života.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

            Gymnázium stálo v centru města, nedaleko moderní budovy obchodního domu na rušné ulici od nákupní horečky pěší zóny.

            Robo, jako i každé ráno, spěchal do školy spolu se svými spolužáky. Lehká diplomatka a tenká tuba rysů mu svítili pod bílou větrovkou. Už čtvrtý rok studoval stavební ekonomiku- to co si vysnil, když byl ještě malý. Jeho třída ho poznala a-  potřebovala ho. Prý patřil mezi nejlepší, no on se nikdy neučil pro známky, jestli- tak jen a jen pro sebe. Toho se držel a  nikdy nezapomněl ani na ty, kteří to měli trošku těžší a potřebovali pomoc.Nesnášel však, když by měl poradit tomu, kdo to sice potřeboval, ale  o to nestál. Tehdy, i když mohl, neřekl ani slovo, protože věděl, že by se bavil s nezodpovědným, který mu za to nestál. Někdo by mohl namítat, že kdyby si aspoň dokázal otevřít pusu a pořádně domluvil takovému spolužákovi, nikdy to neudělal. Pokládal totiž za samozřejmé, že ten druhý je už dost velký na to, aby si to uvědomil i sám.

            Maťo ho už čekal u šatny v škole. S Robom byli dobří přátelé už od malinka a poznali se tak, jako nikdy jiný ve třídě. Jejich rodiče o nich říkají, že se mají rádi jako bratři. A byla to pravda. Martin oproti Robovi bral všechno tak přímo, nepozastavil se nad věcmi v životě, protože nechtěl, anebo spíš nevěděl o nich přemýšlet. V Robových očích byl Martin takový víc dospělý, protože všechno řešil ihned, i když někdy bez přemýšlení. No Robo zároveň cítil, že To Martinovi může stačit jenom v materiálním světě, v dialektickým byl velmi zranitelní a hlavně pokud šlo o dívky. To byla asi jediná téma ve které si nerozuměli a měli na ni odlišné názory. No ještě dřív, než se stihli pohádat, si oba uvědomili, že jim za to nestojí. A proto se nikdy nic zlého nestalo. Bože, jak se však mýlili.

„Ahoj, podařilo se mi sehnat počítač.“ Do roba, jako kdyby blesk uhodil.

„Cože, jak odkud?“

            Martin se v duchu usmál. Před měsícem Robovi opatrně naznačil, že bude mít úplně nový počítač, ale nechtěl mluvit zbytečně dopředu a tak jen příteli slíbil, že si někdy jen budou namáhat svoje technické myšlení. Dnes však v jeho pokoji stál novoučký počítač s monitorem a on se velmi těšil, jak Roba překvapí. Dobře věděl, jaký je do počítačů blázen a proto se na tuhle chvíli velmi těšil, skutečně. Dělali spolu Soč-ku a počítač potřebovali jako sůl. Teď ho už mají a jim nic nebude bránit v dodělání té dlouhé práce. Až do konce, vždyť odevzdat to musí už na konci druhého měsíce.

„Obyčejný počítač, takový, co trošku myslí a umí potrápit. Jestli budeš mít dnes po obědě čas, mrkneme se na něj, co ty na to?“

            Robo se usmál. Věděl, že tu otázku Martin řekl jen tak, věděl, že je úplně zbytečná.

„Mám nahraný i jeden program, včera večer jsem se s ním bavil, zpracoval jsem kalendář a všechny údaje k němu, dokonce ti vypočítá na jaký den připadá libovolné datum.“

„Dlouho si ho dělal?“

„Měl jsem trošku problémy s vkládáním dat a s jedním podprogramem- víš byl tam delší cyklus. Ale už běží.“

„Tak fajn, přinesu čistou kazetu a začneme s tím. Ani si neumíš představit, jak se těším.“

            Zasmál se. Zvonek však proniká všude i do šatny a tak ve 4.B začíná vyučování. Nejdřív tichem a napětím a potom? Je před se matematika, teda smíchem. Do třídy vstoupila mladá pěkná profesorka.

„Vytáhněte si papíry, píšeme písemku.“řekla klidně, no energicky a zlehka se opřela o stůl.

„Soudružko“zatáhla třída prosebně.

„Vždyť jsme psali včera jednu a dnes znovu? I ten pes je jen člověk.“ozvalo se kdesi vzadu.

“No dobře Komár, zachránil jste celou třídu, pojďte k tabuli. Ale rychleji nebo si to rozmyslím.“

            Před katedrou došel jako stín stojících kostelních ručiček ukazující za deset minut půlnoc a postavil se od učitelského stolu tak daleko, že to vypadalo, jakoby měl každou chvíli odejít ze třídy ven.

„Soudružko, mě bolí uši.“

            Hledal poslední záchranu v beznadějné situaci.

„Vidím, Komár, vidím, uši máte skutečně tak červené, jakoby jste dělali reklamu na ředkvičky, ale… dnes je právě sedmého a vy jste sedmý v abecedě, takže…“

„Soudružka, jenže když vynásobíte sedmičku třemi, dostanete 21.“

„No a? Co tím chcete říct?“

„Že 21 je v klasifikačním sešitě Zámecký a ten dnes chybí, takže by se dnes zkoušet nemělo.“

                                                           ……..A tak nějak běželi minuty i dalších vyučovacích hodin. Poslední měla být stavební ekonomika s třídním.

„Děcka, třídní je nemocný, supluje zástupce.“

„A co květy?“ozvala se hned  pokladní (třídního fondu) „Dnes má před se narozeniny.“

„To je fakt, co teď?“

            Martin se postavil na stoličku:

„Půjdeme k třídnímu, dnes po obědě a všichni.“

            Ostatní přikyvovali na souhlas. Robo potáhl Maťa za rukáv a pohledem mu naznačil, aby si opět sedl.

„Podle mě je to správné, ale bohužel nereální. Nezapomeňte, že náš třídní má i ženu a ta je, jako jsem na vlastní oči viděl, vážně nemocná. Nebylo by dobré, kdybychom se tam všichni nahrnuli. Nejlépe tři, čtyři, co vy na to?“

„A kdo půjde?“

„To je jedno, dohodněte se a po vyučování půjdeme rovnou k němu.“dokončil Robo.

 

                                                           -----------------------

 

Kontrolka počítače signalizovala: „Zapnuté“. –SHIFT- se rychle pohyboval po řádcích a zadával paměti stroji stále nové příkazy a data.

„Pro dnešek končíme.“obrátil se Robo k Maťovi.

„Tak dobře, ale ještě se koukni na ten můj nový program.“

„Spusť ho.“

Na obrazovce se objevil kalendář s množstvím jmen a svátků, potom zmizel a počítač začal načítat jednotlivé dny v roku, při čemž bylo možné pod každé datum v roku vložit nějaký záznam a nebo poznámku.

„Grafiku máš na vynikající úrovni.“podotkl Robo a „Dá se však, jestli zadám nějaké datum v roku, získat jméno, které mu patří.“

„Samozřejmě, zadej čísla.“

V rohu monitoru zasvítilo 16.10. počítač spustil zvukové návěstí:

            -VLADIMÍRA-

„Vladimíra, kdo je to?“zvědavě se zeptal Martin a potom se chytil za hlavu a dodal:

„Jé promiň, jsem zbytečně zvědavý.“

            Robo se podíval na digitální písmena bez slova, přičemž se mu v hlavě vybavovali chvíle předvčerejšího dne. Martin ho chytil za rameno:

„Robino, nechceš mi před se jen něco vysvětlit?“

            Robo vypnul počítač a obrátil se k Martinovi.

„Vysvětlím, ale ne tady. Pozývám tě na colu.“

„Fajn- bráško.“koukli si navzájem do očí a usmáli se.

 

                                                           --------------------------

 

Prosincový večer se vkradl do pouličních výkladů, no ostré světla neonových lamp ho plašili zpět do prázdna nad městem.

            Malá cukrárna ještě stále svítila svým červenavým světlem do  průčelí staré gotické stěny. Uvnitř bylo příjemné teplo, pár lidí sedělo v skupinkách nad svým problémy. Martin a Robo seděli v rohu u svého stolu: pro dva.

„…Víš aspoň, kde ji hledat?“

            Robo svěsil hlavu a oči bezmyšlenkovitě upřel na tmavou hladinu chladné Pepsi.

„Má před se tvůj magnetofon.“nevzdával se Maťo.

„No a co?“

„Najdeš ji před se tam, kde si jí ho nechal.“

„Byl jsem tam včera večer….“

„A?“

„A nic.“

„Zkus to ještě jednou, z jejich posledních slov to před se musíš cítit. Dřív nebo později ji najdeš, uvidíš.“

            Robo se pořád díval na bublinky v Pepsi cole. Prstem kreslil po skle nesmyslně čmáranice a pomalu točil pohárem tak, aby došel na kraj stolu. Ještě kousek a pohár se rozbije o mramorovou podlahu. Martin mu chytil ruku, jejich pohledy se setkali.

„Tak dobře-stojí to za pokus!“

            Řekl Robo přesvědčivě.

            ­­­                                   ----------------------------  

 

Autobus č.3. Je sobota ráno a každý pospíchá do města nakoupit. Vlaďa stojí u okna a pozorně sleduje pohyb na chodnících ulice. Lidé pospíchají, každý má svoje starosti, každý jde jinam. I Vlaďa.

            Vážně jí onemocněla máma a ona musí jít do nemocnice- vždyť ji už neviděla dva dny. V tašce jí nese její oblíbený meruňkoví kompot: a podařilo se jí dokonce sehnat i pomeranče a banány. Co na tom, že včera mrzla v řadě dvě hodiny, to teď vůbec není podstatné. Vždyť je nese někomu, koho má velmi ráda. Při představě na střetnutí se ji na rtech objevil neskrývaný úsměv, měla strašně ráda svoje rodiče.

            Ještě dvě zastávky a je před nemocnicí. Autobus se pohnul dál, když najednou horoucí dotyk něčí ruky. Nevšímala by si toho vždyť v tlačenici se na sebe lidi tlačí ani nevědí jak a čím. Ale tento byl nějaký jiný, nejdřív jen takový nesmělí a nevtíravý poznačený náhodou, později však zesilněl až nakonec zřetelně cítili, jak její ruka spočívá v jemném stisku. Její prsty byly pevně sevřené a potom zůstali tak: měkké, teplé, nehybné. Tělem jí prošlo napětí, zlehka přivřela oči. Byl tomu právě týden, co přežila takovýhle jistý, nesmělý stisk jednoho chlapce.

            Od té doby byla dlouho do noci vzhůru, leželo oblečená na neodestlané posteli a potmě poslouchala „jeho“ magnetofon, přičemž její oči bloudili v záclonách „malého království.“

            V pokoji byla sama. Tak sama. Přes den obyčejné, veselé děvče, žijící pro všechny své přátelé, se v noci měnilo na smutnou, maličkou holčičku, která byla sama se svým tichem.

            Kdyby mohla být aspoň na chvíli s ním, aspoň ho vidět, slyšet nebo….

            Nikdy nechtěla v životě něco jen pro sebe a teď žádala tak moc- žádala, přála si, toužila být s ním.

            Opět procitla ze vzpomínek a otočila se dozadu. Pohled ji padl dolů. Za ruku ji držel malý chlapeček- krásný, kudrnatý. Jeho maminka stála hned vedle Vladi a chlapeček křečovitě držel Vladinu ruku přesvědčený, že drží svoji maminku.

            Vlaďa se usmála. Je zlatý. Teď se cítila jako máma, zodpovědná, starostlivá, která žije pro štěstí svého syna. Usmála se nad svojí odvážností.

            Ne, nevěděla jaké je být matkou, ale tušila jaké je to velká zodpovědnost vychovat, správně vychovat své děti.

            Zlehka pokroutila hlavou dívajíc se stále na nic netušícího chlapečka, který podvědomě držel jednou rukou „svoji maminku“ a v druhé modré autíčko.

            Vystrašeně se díval dokola po těžkých kabátech okolostojících lidí a ještě silněji sevřel Vladinu ruku.

            Ta už však nemohla vydržet, protože chlapcovi padala kšiltovka do očí, kterou měl na hlavě. Přeložila si tašku šikovně z jedné ruky do druhé a nasadila čepku tam, kde patřila. Chlapec zdvihl hlavu a překvapeně se na ni podíval. Byl skutečně zlatý.

            V tom však autobus opět zastavil. Z okna bylo vidět vysokou budovu městské nemocnice. Vlaďa opatrně pustila chlapce, brnkla mu zlehka po nose, usmála se na něho a vystoupila ven.

            Až teď jí očí nepatrně zesmutnili.

„On“ je úplně někde jinde.

 

                                                           --------------------

 

„Robo jsi nějaký jiný. Trápí tě něco?“ptala se ho dnes už podruhé máma.

„Ne, ne, nic mi není, potřebuješ s něčím pomoct?“

„No tak, potřebovala bych jít do města a pomoc s nákupem, ale to počká, jestli máš něco naléhavé….“

„Ne, nic nemám.“

 

            Stáli už půl hodiny v řadě na ovoce, Robo trpělivě čekal při výkladu ověšeném taškami, když ho najednou na stěně upoutal výrazný nápis- Inzertní služba-

            Zadíval se do toho množství kolonek a jen tak zběžně probíhal pohledem řádky inzerátů. Oči se mu zastavili na čísle 66:

            „Levně prodám malý školní mikropočítač s monitorem.“

                                                                                  Zn. ATARI /USA/

Toto  potřeboval. Už 6 měsíců si tajně šetřil na vlastní počítač a dnes? Mohl by to aspoň zkusit, zeptat se. Zjistit si adresu a potom?

                                               ------------------------------------

Byla to maličká, ale o to útulnější místnost. Prskaný modrobílý koberec, kožené bílé křeslo, dřevěná rohová postel, krásně vyšívané a bohatě lemované modré závěsy upoutali skoro každého, kdo do ní vstoupil, jestli si netiskl dlouho kliku zvonku, tvoje oči se okamžitě zakopli na pracovní stěnu vysunutou trochu do středu místnosti. Z polic viseli modely dopravních letadel, jinde zas vlajky hotelových klubů. Na stole zaplněným různými knihami a rozpleteném svetru byl umístěný počítač ATARI. Hned nad ním stál starý reproduktor ze stereo soupravy a hned po boku na stěně visel plakát I.Bartošové a fototapeta TANAPu.

            A pozor! Před se jsme na něco zapomněli. V rohu Vladiného pokoje se něco pohnulo, něco malého otevřelo papulu, zívlo si a postavilo se na všechny čtyři. I am sorry- zapomněli jsme přece na Čuča- malou bílou kuličku s černými očkami.Není tomu ani týden, co přišla Vlaďa ze Saláše na Oravě od svého strýce a donesla si toho ovčárského psa. Táta mu říkal „Bakus“, máma zase „Karpatské červené“, ale pro Vlaďu to byl Čučo, maličký Čučo, který uměl být zticha, když chtěla být sama a který se jí hrál s vlasy, když jí bylo samotné smutno.

            Do pokoje vešel táta.

„Vlaďa máš tu zákazníka na ten počítač, mám ho poslat sem?“

„Nechť jde dál.“

Řekla, otočená k němu zády, psací nový program. Věděla, že dostala návštěvu, ale chtěla dokončit ještě poslední výpočet, který jí byl právě teď nejjasnější. V myšlenkovém napětí plném vzorců a nových vztahů stihla ještě rozeznat pohyb otvírajících se dveří na pokoji, a potom?…

            Robo se neuměl vzpamatovat z toho, co vyděl před sebou.

            Když býval sám přál si tak málo a přesto to bylo hodně: toužil vidět Vlaďu aspoň na chvíli, mlčky ji pozorovat, poslouchat tiše její hlas, dotknout se zlehka jejích vlasů a cítit blízko sebe záhyby jejích  šatů. To bylo všechno. Tolik chtít!!!!

            A teď.

            Její pohled se teprve teď zastavil na jeho očích:

„Robo.“

            Tužka jí vypadla z ruky na koberec a zlehka se odkutálela pod stůl. Čučo však už byl u své „kořisti“ a hrdě si odnesl svůj úlovek v zubech do svého koutu, nebrajíc na vědomí nic okolo sebe.

„Máš pěkný pokoj.“usmál se a opatrně přivřel dveře.

„Vlastně, můžu jít vůbec dál?“vzpamatoval se.

„Já mám otevřené dveře pro každého. Sedni si u nás.“

„U nás?“

„U nás. Bydlím tady totiž s Čučom. Čučo- pozdrav pána.“

Otočila se k psovi. Pod polštářem v rohu trčeli dvě uši, které se občas pootočili, jako kdyby zkoumali něco kolem sebe, potom se postupně objevila nevinná tvář s tužkou v zubech a nakonec?

            Čučo zaštěkal a sedl si do prostředku pokoje před Roba. To už však tužka praskla v papuly praskla na dvě části.

„Dlouho jsme se neviděli.“obrátila se opět na Roba.

„A to je dobře nebo špatně?“

„V každém případě jsem měla chvíle, kdy jsem potřebovala s tebou být. V první řadě vrátit ti magnetofon, který mi tehdy skutečně velmi pomohl….“

„A v druhé řadě?... Já jsem před se věděl, na co Ti ten magnetofon nechávám. A jsem skutečně rád, že Ti pomohl. A …“

„V druhé řadě proto, že jsem se bála, že se už nikdy neuvidíme.“

            Robo pocítil, že má před sebou… Taková jednoduchost, přirozenost, on by jí to asi nedokázal tak otevřeně říct i když vlastně cítil to stejné, co ona.

2.IV.1989

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.