Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

4. kapitola

Dnes je 2.dubna 1990 a my hledáme ty dva ve městě a čekáme, že je najdeme hrát- hru, které nikdo nerozumí-

Přitlačeni k sobě cítí, jak dýchá ten druhý a prožívají chvíle pro které se jim oplatilo žít.

Byli to chvíle, kdy mohli být spolu, kdy se mohli dívat jeden druhému do očí… kdy se báli o toho druhého.

A my teď- po roku – hledáme ty dva a čekáme,

                                                                                   Že boudou spolu….    

 

 

Kde je najdeme? Kam jít? Kde se na ty dva zeptat? Prý: Kdo hledá, ten najde… Teď by to asi neplatilo.

 

Na kraji města v starém parku sedí na lavičce chlapec a poslouchá magnetofon. Vedle něho si v písku hrají dvě malé děti, chlapeček a holčička. Nějaká stará paní musela honem odběhnout a poprosila Roba, jestli by na ně nedal chvíli pozor. Robo se tehdy pousmál a když uviděl ty dva maličký, jak se „pokoušejí chodit“  cítil se tak šťastny, jako…

S rozzářenýma očima je pozoroval a přitom si přál, aby tahle chvíle trvala dlouho.

Kolik zla je na světě a co je DOBRO?

Holčička nabírá do misky písek a vysypává ho vedle na kopu. Potom se usiluje postavit na nohy, aby dosáhla na větev keře rostoucího hned vedle pískoviště, ale ztratí rovnováhu a padá zpátky do písku.

Chlapeček, který stál vedla a hrál si s lopatkou, přijde k děvčátku, pustí lopatku na zem a začne jí pomáhat zpátky na nohy. Sotva stojí, no sílou mocí zvedá její ruku k sobě a snaží se děvčátko zvednout.

Šup! A už i on sedí na velké kopě písku vedle ní:

            -Bráška a sestřička-

Robo se na ně pozorně dívá a přemýšlí o „dobru“. Jsou roztomilý! Jaké je to nádherné: On má ji a ona má jeho. A hlavně: JSOU SPOLU.

            Sklonil hlavu: ?Jsou spolu“.

                                               -----------------------------

            Na druhém konci města právě sedí tři přítelkyně (kamarádky) a dohadují se, jestli mají jít do klubu na diskotéku.

            Je večer a Vľada zatáhla na oknech závěsy. Ještě bílá mašle do vlasů, hodí veselý pohled na malého pejska v koutě a odchází z domu.

                       

 

                                               A život běží!

 

Robo právě v té chvíli sedí ve svém pokoji a vysvětluje svému otci na jakém principu vlastně počítač pracuje: ukazujeme jednotlivé části, a potom, kdy konečně pochopí, že to není ani tak těžké, mu Robo nahraje elektronickou hru a tím ho dobrovolně přinutí zůstat u obrazovky do té doby, než ho nenajde spícího na desce stolu před počítačem.

 

                                               A život běží!

 

                                                -----------------------------

                                              

            Dnes byl na horách. Když byl malý, chodíval se svým pionýrským vedoucím a na ty chvíle skutečně nikdy nezapomene.

            Tehdy hodil celý oddíl, ale škola skončila a vedoucí odešel do Bystrice. Teď chodíval s Maťom, vlastně s celou třídou.

            Dnes byl po prvé sám. Ani neví, co ho to napadlo. Maťo nebyl doma a tak šel sám.

 

            Když vyšel na samý vrchol, sedl si na skálu nedaleko turistické značky. Odtud měl výborný výhled na všechny kopce kolem sebe a pod sebou  i na „svoje“ město. Tam vzadu, to bílé, bylo jeho sídliště a hned vedla tmavá zelená stuha- starý park. Tam poznal Vľadu. Odtud je vidět i Vľadin dům. Co asi dělá? Neviděl ji už dva týdny. Neviděl? Nemohl?

            Při myšlení na to všechno jen svěsil hlavu.

            Po noze mu lezl cvrček. -I on má určitě svoje starosti.

„Cvrčku.

Vidíš? Včera ještě nikdo z nás dvou nevěděl, že se dnes potkáme. A teď?

            Já jsem tady, vlastně ani nevím, co tady dělám a ty chodíš po mé noze a je ti jedno, jestli to je právě moje noha, anebo někoho úplně jiného.

            Ale ne! Není to jedno. Já jsem se narodil, ty jsi se narodil. Tehdy jsme si začali psát život, vidíš a tu dnešní stránku budeme mít společnou: já budu na tvé a ty zase na mé. Na pár minut se naše cesty potkali a už o pár minut…

            Cvrčku poznáš?...

 

                        Každý den se něco začíná,

                        Každý den se něco pěkné končí.

                        Pár stínů z toho patří nám

                        Ty se s úsvitem ztrácí.

 

            Vidíš? A ty jsi pro mě jeden z těch stínů, které se, se zítřejším dnem, ztratí. A co jsem já pro tebe?

            Osle! Vždyť já s tebou mluvím a ty mi přitom vůbec nemůžeš rozumět. Jen si sedíš na mé noze a zítra už budeš po noze lézt někomu jinému, kdo si tě ani nevšimnou. A jestli, tak jen proto, aby tě odehnal.

            Víš, co cvrčku? O rok sem přijdu přesně na toto místo a možná, že se naše životy opět spojí, platí?“ Rob se usmál, položil opatrně cvrčka do trávy a postavil se na kámen. Opět se zahleděl do dálky.

            Vladčin domeček ještě stále svítil jako bílá tečka, daleko, velmi daleko od něho.

            Když tady byl minule s Martinem a s třídou i tehdy svítila, jenže tehdy to bylo všechno trochu jiné, tehdy ještě nevěděl ani o cvrčkovi.

            A teď?

            Ne, nebyl s ní, ale i teď se k ní přimlouvá, i teď byl rád, že ji má- I když před se velmi daleko: Byl s ní myšlenkami. A ona s ním?

                                                           Neodpověděl. Ticho… Lesa.

 

            A kde je Vlaďa?  Právě tehdy, kdy se na jejich dům dívali něčí „smutné“ oči, ona odešla s celou 4.B na dozvuky do nízkých Tater, na podnikovou chatu. Byli to poslední společné dny této třídy. Dvacet šest jich drželo pokope před tabulí, dvacet šest jich drželo pokope i tady- v horách.

           

                                               ….Každý den se něco pěkné končí…

 

            Byla noc, no před chatou ještě stále hořela táborák. Většina už šla spát, jen pár jich zůstalo ještě při ohni. Hlas kytary se tiše nesl do tmavého času tatranských dolin, tak, aby nerušil ani spánek spolužáků, ani pokoj lesa.

            Dvě dívky seděli zády k sobě, opírali se a hleděli do dálky, narušené záblesky kde- tu ulítající jiskry z táboráku.

            „Vlaďa, na co myslíš?“zeptala se Reňa svojí přítelkyně.

            „Na našich doma. Když jsem odcházela, máma mi řekla, že se konečně po dlouhé době, zase cítí lépe. Jsem ráda, že už je v pořádku.

            „Hele a co Rob, už jsem vás dva dlouho neviděla spolu, vlastně vás dva člověk nevidí vůbec spolu. Co je to s vámi?“

            Kdesi v dálce zahoukala sova. Všude ticho, , jen zvuk kytary se stále nese do okolí. Vlaďa si položila hlavu na kolena.

            „Jestli mi nechceš odpovědět, nemusíš.“řekla Reňa potichu, no z Vlaďinho chování vycítila, že něco není v pořádku.

            „Vlaďa, přiznám se ti z něčím. Obdivovala jsem vás dva. Měli jste se velmi rádi, i když by navenek člověk o vás řekl, že se k sobě chováte jen jako kamarádi.Obdivovala jsem ve vás to, že i když jste se mezi sebou hádali, nezanevřeli jste na sebe, právě naopak, právě tehdy bylo na vás vidět jak velmi se máte rádi, jak si jeden druhého vážíte. Dodnes jsem však nepochopila vaše  chování, váš vztah…“  

            „Hádali jsme se proto, protože nám záleželo na tom druhém, chtěli jsme, aby ten druhý byl lepší, než jakým je… Záleželo mi na něm a jemu na mě, pochopila jsi? To je to tajemství…“

            „Chápu, ale proč nejste jako ostatní, co se mají rádi, ti jsou každý den spolu a vy? Máte se rádi a přitom, když se na Vás člověk dívá vypadá to tak, jakoby si každý dělal něco sám, jakoby Vám ani nezáleželo na tom druhém, že Víte o sobě jenom tolik, jak se ten druhý jmenuje a víc nic. Dokonce mám někdy pocit, že máte raději ostatní než sebe navzájem. Neumíš mi to vysvětlit?“

Vlaďka se zahleděla do dálky.

            „Víš, mi se stýkáme jenom tehdy, když někdo z nás něco potřebuje a nebo mezi přáteli.“

            „A to se proto tak před námi k sobě chováte,? Nechceš si s ním o tom promluvit?“

Ticho. Všude tatranské noční ticho.

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.