Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

5. kapitola

„Robo, pojď se mnou“ rázně na něj zavolal Martin.
„Kam?“

„Pojď se mnou a neptej se.“

            Dlouho šli po tmavé ulici. Robo nevěděl kam, vlastně teď mu to už bylo jedno. Před ním se objevilo nevtíravé červené světlo. To svítila jejich cukrárna, jejich společný domov.

            „Dáš si něco?“

            „Nic.“

            „Promiň, špatně jsem se zeptal. Co si dáš?“

            „Nic.“

            „Fajn. Prosím Vás, dvě koly mi doneste! A teď mě poslouchej, něco chci vědět.“

            „No?“

            „Nejde mi do hlavy, proč vy dva – teda ty s Vlaďkou – nejste spolu tehdy, kdy můžete být. Vysvětlíš mi to?“

            „Nechme to tak, bude to tak lepší. Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli už máš dokončenou SOČ-ku? Já jsem svůj úkol už vyřešïl a co ty? Zpracoval si všechny algoritmy?“

            „Dočerna robino na něco jsem se tě ptal! Co se s Vámi stalo?“

Chvíli bylo ticho.

„Nevím, jestli budeš ochotný mě tak dlouho poslouchat.“

„Tenhle večer je náš, tak začni.“

Pokojně se snažil dodat Robovi odvahu.

 Vlaďka je člověk, který by nedokázal žít jen pro jednoho člověka, ona vždy patřila všem. To jsem si uvědomil, když jsem ji poprvé poznal a já sám to pokládal za správné i teď. Bývali jsme spolu často, a když jsme spolu nebyli, tak jenom proto, že jsme byli daleko od sebe.

Jednou nám oběma však někdo vyčítal, že přestáváme myslet na jiné, a že žijeme jen sami pro sebe. Ten člověk nás velmi dobře poznal a to bylo na tom asi to nejhorší.

Byl jsem z toho zdrcen, a Vlaďka?

Nezasloužila si to, právě ona ne. Předtím, když jsme se vždy setkali, hodně mi pomáhala její ruka, kterou se mě vždy držela. Měl jsem takový pocit jistoty, věděl jsem, že je se mnou a že je vše v pořádku. A co je pro člověka vzácnější, jako když cítí celkem u sebe to, o co se bojí, čeho si tak váží a co ho do určité míry i vychovává. To vše byla Vlaďka pro mě.  A pusa na čelo při střetnutí a při loučení? Martine, to by jsi…

A co nás spojovalo?

Že jsme se v první řadě snažili myslet na ostatní, a potom…

Potom přišel někdo a možná má pravdu možná jsem to trochu přehnal. Nikdy jsem však neusiloval o to, aby Vlaďka patřila jenom mě. A jestli jsem měl z něčeho radost tak právě z toho, že jsme byli spolu mezi jinými. Jenže….

Jednou po tom všem jsem potřeboval pomoct. Její ruku jsem však nenašel. Odtáhla ji. A já jsem pochopil proč. Od té doby jsem se už před ostatními u ní nepokoušel hledat to, co jsem u ní vždycky našel.

A všechno se postupně změnilo. Najednou jsem dostal pocit, že si beru něco, co patří skutečně jen všem. Každý den jsme mohli být spolu. No, nikdy jsem ji nečekal před školou, protože jsem věděl, že odtud vyjde se svými spolužáky a stačí, když se k nim přiblížím, postupně se ztratí všichni, co s ní odtud vyšli- a to jsem nikdy nechtěl. Stačilo, když jsem na ni jenom  promluvil… měl jsem takový pocit, že mě teď někdo poklepe po rameni a řekne: „Jsi sobec.“

A tak: se ze mě stal sobec. Sobec vůči sobě samotnému. Raději jsem si odepřel chvíle, které jsem mohl prožít s ní, jakoby mi někdo měl vyčítat, že si ji nechávám jen pro sebe.

Nevím, možná jsem Vlaďce tehdy i trochu chyběl, ale věděl jsem, že i mezi svými přáteli je šťastná. A já jsem za ní nešel hlavně proto, že jsem dokázal pochopit, že patří hlavně ostatním.

A jednou přišla chvíle, kdy jsem pochopil, že má tolik přátel, že na mě jí už nezůstává čas.

Ne! To bych jí teď křivdil. Zůstal, určitě zůstal- ona má čas pro každého, ale já jsem cítil, že i ten „můj“ má možnost dát jiným.- Pochopil si?

 

 

Pozorně poslouchej:

Ještě před tím vším jsem od Vlaďky dostal na Vánoce malý dáreček. Ptáčka s krátkým odkazem:

 

„Jsem malý ptáček, který, když ho zavřou do klece, přestává žít.

Jsem Tvůj, ale nesmíš mě zavřít do klece!

Chci žít pro Tebe! Pro všechny!“

 

A ze mě se stal člověk. Ten člověk sice měl v rukou klec, ale nikdy ji nepoužil na to, aby do ní někoho zavřel. A  ty jsi mohl vidět člověka s klecí a ptáčkem, který mu svobodně seděl na rameni.

Byla to vlaštovka, která všem přinášela štěstí a radost. Občas obletěla člověka, promluvila si se sluncem, s potokem, se stromem a zase se vrátila na ‚svoje rameno. Žili spolu a cítili jedno: že člověk potřebuje vlaštovku a vlaštovka potřebuje člověka. Přišla však doba, kdy vlaštovka zatoužila  letět  ve vzduchu s ostatními. Když se po nějaké době vlaštovka opět vrátila plná radosti, začala člověku vyprávět o tom, jak je tam ve vzduchu s ostatními krásně. Když zase vzlétla člověk se rozesmutnil. Rozesmutnil se tak, že ho už nikdo nepotkal. Byl rád, jak krásně a ‘svobodně’ lítá, no na druhé straně byl smutný, protože si uvědomil, že necítí její blízkost, její radost, kterou zaplnila vše okolo sebe.  A od té chvíle už nikdy nemohl nabídnout a ani nenabídne vlaštovce své rameno.“

Robert se odmlčel a podíval se příteli rovnou do očí. Byl přesvědčený, že Martin teď už všechno pochopil.

            „Ale proč už nikdy?“

            „Proč?“zeptal se Robert sám sebe.„Proč už nikdy?“Ticho.

            -„Asi ji má příliš rád na to, aby ji dokázal odtud zavolat zpět.“

Nad stolem v jedné malé cukrárně, nočního města, nastalo nerušené ticho. Čas běžel a s ním i myšlenky dvou přátel.

A právě tehdy někde úplně jinde skončil svůj krátký život ‘Robův’ cvrček. Zahynul při spalování trávy a tím dopsal svou knihu- příběh, kterého jedna stránka patřila i Robovi.

 

Jeho život se ztratí v zítřejším úsvitu. Ale „život“ jde dál.

 

Martin se opět podíval do přítelovi tváře:

            „Na začátku si řekl, že Vám oběma někdo řekl…“

            „No a?“

            „Nevím. Ale jestli oba dva dovolíte, aby se do Vás míchal kdo třetí, skončíte velmi brzy. To si myslím, aspoň po tom, cos mi řekl…“

            „Nám to však neřekl jenom jeden. Mě to řekli ještě další dva a Vlaďka o tom vůbec neví. Jestli jsem jí o tom neřekl, tak jenom protože vím, že taková jak o ní říkají,vůbec není.“

            „Vzpomínal si vlaštovku. Teď létá s ostatními, ale co když  při tom letu najde rameno, rameno jiného člověka, který jí pomůže místo Tebe?“

            „Myslím, že vím, kam tím míříš. Nevím… Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale kdyby se to stalo, přál bych si: aby ji ten člověk dokázal dát víc, než jsem jí kdy mohl dát já. A tu klec, aby rovněž nepoužil, jak jsem to udělal i já. Jinak by ji zabil A já teď chci jenom, aby žila’. Nemusí pro mě, ale chci, aby létala pro radost i její i ostatních.“

Dlouhé ticho. Myšlenky ho vůbec nerušili. Nikdo je nevyrušoval, zůstali tam sami. Sami nad stolem, sami v cukrárně.

            „Robo máš po tom všem ještě nějaký cíl?“

Robert se na něj vesele usmál a stiskl mu ruku.

            „Ale mám, neboj se. Ten svůj ‘skuteční’ jsem sice možná ztratil, ale zůstali mi ještě další dva…“

            „Můžu vědět jaké?“

            „Ale můžeš, jen jestli jim budeš i rozumět. Představ si za rok se mám na jedné louce setkat s jedním cvrčkem, který si určitě ještě teď myslí, že se mu podařilo potkat pořádného vola.“ (za to se omlouvám, tak to bylo napsáno)

            „Skutečně nechápu, no nevadí a co ten druhý?“

            „Abych nikdy nikomu neublížil tak, že by mi později vyčítal, že jsem v životě chtěl všechno jen pro sebe.“ Robo se zamyslel a zvážněl. Uvažoval.

            „A když už víš tyto dva, prozradím ti i ten ‚skutečný’. Teď po tom všem to už je stejně jedno:

Viděl si už někdy dvě malé děti, jak si společně hrají a přitom se tak nevinně milují, že tím nemůžou nikomu ublížit?“
„Ne.“

„Víš, jaké to je, když stojíš sebevědomí a rozhodný nad dospělým světem a najednou tě ‘někdo úplně malinký’ zatahá za úplný konec kalhot a chce pomoct na nohy udělat – první krok v životě- právě se svým otcem?

Tak vidíš. Mít tak chlapečka a holčičku a….“

Myšlenkami se zatoulal do parku, kde kdysi dával pozor na něco velmi krásné - na dobro.

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.