Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

7. kapitola

Je 2. dubna  1991.

Slunce stojí vysoko nad horami, lidé si sedají k nedělnímu obědu. Ti šikovnější však už dávno jsou na hřebeni kopců, co se vypínají okolo města. Je skutečně krásný jarní den.

Po horském chodníku stoupá skupina malých školáků. Vesele se baví, volají na sebe, ti živější válejí sudy na široké louce hned vedle cestičky a na všechny dává pozor starostlivé oko jejich mladé vedoucí pionýrů.

            „Děti, tady zůstaneme.“ Ukazuje dokola a sedá si na velký bílý kámen utírajíce si přitom pot z čela. Ale děti nejsou unavené. Kdepak. Naopak. Jsou šťastné, že se konečně vydaly na výlet, ven, kde je nikdo neomezuje a neobírá o to nejvzácnější: O pohyb. Reňa se zadívala do dálky. Ano, to ona sedí na kameni. Myšlenky jí však bloudí daleko, daleko od toho na čem seděla. Myslela na to, co by se jí před rokem zdálo jako něco, něco nepřirozené. Netušila však, že právě ten kámen měl s tím hodně společného, že právě ten kámen s tím měl hodně společného, že právě dnes před rokem tady seděl jeden celkem obyčejný kluk, který sem měl právě teď přijít a připomenout si, že uplynul další rok v jeho životě.

Uplynul?

Robo tady už není! To on byl „ten“ kluk s rakovinou.

A cvrček? Vždyť slíbil a… už se nedá. Jednoduše nedá.

Oba se narodili proto, aby jednou… o nich někdo mohl napsat něco, co by nejraději sám roztrhal. Ne roztrhat tyto strany, ne roztrhat jejich životy, ale roztrhat ten konec, strašný konec „Dvou příběhů“.

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.