Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Příběh dvou jmen

8. kapitola

Tato část města byla nejtišší. Svěží vysoké topoly se zvedají vstříc daleké obloze, se nesměle dotýkají zelených větviček , aby se zase za chvíli ztratili v tom „nekonečném“ modrém moři průsvitných oblaků. Pokoj a ticho!

A uprostřed této „pohádkové“ krajiny leží malý tichý hřbitov. Mramorové tabule jemně chladí pokojný pocit ovzduší nad kopečky osamělých hrobů. V rohu hřbitova vrhá stará vrba svůj lehký stín na jeden z nich. Je sám. Čerstvá hnědá zem se plazí před sivým mramorovým kamenem a mlčky chrání pokoj toho, kdo už „není“.

 

 

                                               --------------------

 

Nad hrobem stála „jeho maličká holčička“. Vždy, když jí tak oslovil z očí mu zářila radost, že ji právě on tak může říkat.

Konečně byli spolu. Jak dlouho se už neviděli. Najednou byli tak blízko u sebe, jako už dávno ne.

Kdyby to bylo před rokem, určitě by se jemně dotkl jejích vlasů a ona by se lehce přitiskla k němu a položila by si hlavu na jeho rameno.

Kdyby byli spolu před měsícem to by určitě vedle ní stál a silou vůle by tlačil ruky ještě hlouběji do kapes, jen aby se jí nedotkl.

            -Věděl víc než ona. Mluvili o ní, mluvili o nich, že žijí pro sebe. Kruté! Kruté pro člověka, který má nejradši ze všech právě: lidi. A to ona měla, velmi, velmi ráda.

A co on?

            Věděl o tom všem, dokud ona se od něj dozvěděla jenom část, takovou malou, že skoro nic netušila, o ničem! Věděla jen tolik, že častěji vidí jeho přátele než jeho samotného, že nejsou spolu, když můžou být. Z toho všeho věděla jen tolik- o něm.

            No, nebyla na něj naštvaná. Jen jí to bylo líto, možná i trpěla, ale namluvila si, že má hodně povinností a starostí.  Nedokázala se zlobit. Na  nikoho, ani na něj.

            Všichni věděli, že jsou spolu. Že oni dva bývají spolu. Chyba byla v tom, že všichni uznávali: „Kde jsou dva, není potřeba třetího.“ A on cítil, že ona je potřebuje. Všechny. Že mezi ně patří. Jenže vždy, když přišel k ní, její přátelé se začali vytrácet a on si jen stihl všimnout její skrytý smutek v očích. Že odcházejí!

            A tak si mohl vybrat: její smutek, anebo ji pozorovat jen z dálky, kde s ní může být jen myšlenkami, kde nikomu nemůže ublížit. Vybral si to druhé.

            Měl ji totiž příliš rád na to, aby ji viděl smutnou. Chtěl dát možnost jiným a to mohl jen tak, že ji zapomene dát sobě.

                                                                       Divné?

Nechtěl si „ukradnout“ tu možnost jenom pro sebe, protože:

 

-Chtěl, aby ji i druzí milovali tak, jako ji miloval on.

Dávala lidem lásku- všem, i on dopřál, aby ji dostávala od všech zpět- aby všude bylo hodně, hodně lásky, všude okolo nás.
A lidi?

Jedni to brali jako samozřejmost, jiní tvrdili to, co předtím, někdo jen nechápavě zavrtěl hlavou, další ho rozhodně odsoudil.

           

-Za to, že ji měl tak rád, za to, že ji zavřít do své klece.

Obdivoval ji. Přiznává se! Obdivoval na ni to, co všechno uměla dát lidem, přičemž…

Dokázala = nic si nevzít.

Obdivoval ji tak, aby patřila všem, které poznala, aby nepatřila jen jemu.

A kdo to nedokázal pochopit?

 

                                               -----------------------

Teď můžeme najít hodně zamilovaných párů, ale to nikoho nedojímá, protože to je láska  -

                                                                                                          Pro sebe.

 

                                               ------------------------

Kdyby to bylo teď…

 

            -Ona: už nikdy nepocítí, jak ji zavazuje šálu, už nikdy nepocítí u sebe toho, u kterého byla tehdy, když byla s někým jiným úplně někde jinde.

           

            -On: drží „jeden“ lístek do pekla a ví, že za to, co dělala pro druhé, tam- nikdy nebude s ním.

            A tak poslouchej, poslouchej jeho hlas,

                                                                           jeho srdce:

„:Jestli chce člověk pochopit duši lesa, musí si najít nějaký lesní potok a vybrat se podél něho dolů. A tak jdi, jdi a neplakej „Vlaďko“, já jsem přece pochopil, že patříš k nim. Vidíš, jak na mělčině voda naráží na překážku z kořenů smrků, obchází je a dál se volně rozlívá do široka? Překážky tvoří život!

Celá cesta potoka lesem- to je vlastně pouť dlouhého zápasu- ten nejskutečnější život. A tvůj „Robo“ je s tebou, i když ne právě úplně u tebe- on stráží tvůj pramen: pramen tvého potoka.

Tématem naší doby je najít východiště z lásky ke každému prostřednictvím lásky ke všem a naopak-.

Jako milovat všechny, aby si člověk zachoval blízký zájem o každého?

Nikdy si o nikom „neutvoř nějaké mínění.“ Jak je to strašné, bez ohledu na to, jestli jde o dobré, anebo zlé mínění. Tím vlastně ztratíš svého přítele. Nebo si přátelé, blízcí nebo „navzájem milý“ lidé osobě utvářejí mínění?

Jednoduše – žijí?¨. Žít a mít rád- to znamená znovu a znovu v blízké osobě něco objevovat, ale když si už jednou utvoříš mínění, tak je všemu konec, nad životem si vynesl rozsudek.

A co se smutkem?

Ten se hromadí víc a víc až jednoho pěkného dne vzplane jako seno a všechno shoří v plameni neobyčejné radosti.

            Tak jdi!“

A co já?

 

                                   -Miluji- teda jsem.

25.duben 1988:

Celý příběh, tak jak je napsaný se nikdy nestal a ani nestane. Není však vymyšlený. Každá myšlenka, každé datum, každý údaj, každý pocit má svoje opodstatnění a svoji příčinu.

           

Osamělí hráč.

V martinské nemocnici leží kluk. Kudrnatý,  osmnáctiletý kluk. A někde daleko od něj právě jedna dívka dočetla jeho -příběh.

Ten „Robo“existuje. Ne sice tak, jak je skrytý v předcházejících větách, ale dnes ještě žije. Neví však to, co víš ty, to, co vím i já. Má tři měsíce- a dost.

V ten den, co jsem sehnal ty pomeranče, jsem cestoval autobusem. A dozvěděl se o něm to…

            TO!

Přemýšlel jsem o něm v autobuse, večer, v noci. Ráno ve dvě jsem potichu odešel z domu a šel jsem před nemocnici. Byl jsem blízko něho, aspoň chvíli, a on o tom nevěděl. Nevím jak se jmenuje, dokonce mi zakázali zjistit číslo jeho pokoje.

                                               A co nakonec?

 

            „Robovi“ slova, ze kterých vznikl –příběh dvou jmen- pro všechny!

 

            Tak si se mnou opakuj:

                                                 Žít je krásné stále.“

 

18. září 1988 déšť mluví oknům svůj ospalí příběh, kde Není slov,

                                   „Bolí v něm i smích.“

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.