Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Povídky

Ranní vítr rozvlnil hladinou špinavé louže na chodníku před ním. Ale Robo si nevšímal nic okolo sebe ani vrabce , který mu přeletěl před očima.Vrabec byl však tvrdohlavý, sedl si na kraj louže a začal se tvářit, že je pořádně žíznivý.Zamával křídli, poskočil úplně do středu rozvlněné louže a začal pít s takovou chutí, jako kdyby stál na v louži, ale v rozlité plzeňské dvanáctce.

            Občas se podíval na člověka a divil se, že ještě stále k němu neletí nějaký kamínek nebo nějaký jiný pozoruhodný předmět.Ale nic takového se nestalo.Robovi oči chtěli vrátit ztracenou chvíli zpět, no současně se snažili pozorně poslouchat jemný slabý hlas

-Kam se to díváš? Kam se to díváš? Tolik cest vidíš pře sebou, všechny někam vedou, všechny někam dojdou. A každá z nich má svoje proč a kam, a ty? Kam se to díváš? Vím, chceš vrátit něco pěkné, něco krásné zpět, no nedělej to!

            Nedokážeš to! Jsi jen člověk. A buď rád. Každý sen má šedou barvu, sen může být začátkem konce tvojí cesty a ty to před se dobře víš. Cesta toho vrabce vede jenom dopředu a TVOJE?

            Snažil se odpovědět, no jeho myšlenky přetrhla ostrá bolest v plících. Něco černého mu zastřelo oči, v uších mu zahoukalo a cítil,že přestává vnímat prostředí kolem sebe. Okamžitě ztratil rovnováhu, stačil si však v zlomku  sekundy uvědomit, že padá k zemi. TMA.

 

Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel. Pomalu otevřel oči a pokoušel se uvědomit si, co se to s ním vlastně stalo. V plících cítil ostrou bolest, při každém nadechnutí, hlavu mu šlo roztrhnout, v ústech cítil pálivé sucho.

            Postupně se mu však vracel do očí obraz okolní aleje, začal vnímat chlad chodníku na kterém ležel a zřetelněji rozeznávat zvuky podzimního rána. Vrabec tam však už nebyl.

            „Dostat se domů, domů!“proběhlo mu myslí a všechno vědomě vkládal do toho, aby se mohl opět postavit na nohy a udržet rovnováhu.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

Slunce stálo vysoko nad obzorem, lidi někam pospíchali a vrabci vesele štěbetali v korunách městského parku. Alej byla prázdná - čas běží dál a všechno živé s ním. A ty převrátíš další stránku-další minutu-Robertova života.

                                                                                             

                                                           --------------------------

 

            Gymnázium stálo v centru města, nedaleko moderní budovy obchodního domu na rušné ulici od nákupní horečky pěší zóny.

            Robo, jako i každé ráno, spěchal do školy spolu se svými spolužáky. Lehká diplomatka a tenká tuba rysů mu svítili pod bílou větrovkou. Už čtvrtý rok studoval stavební ekonomiku- to co si vysnil, když byl ještě malý. Jeho třída ho poznala a-  potřebovala ho. Prý patřil mezi nejlepší, no on se nikdy neučil pro známky, jestli- tak jen a jen pro sebe. Toho se držel a  nikdy nezapomněl ani na ty, kteří to měli trošku těžší a potřebovali pomoc.Nesnášel však, když by měl poradit tomu, kdo to sice potřeboval, ale  o to nestál. Tehdy, i když mohl, neřekl ani slovo, protože věděl, že by se bavil s nezodpovědným, který mu za to nestál. Někdo by mohl namítat, že kdyby si aspoň dokázal otevřít pusu a pořádně domluvil takovému spolužákovi, nikdy to neudělal. Pokládal totiž za samozřejmé, že ten druhý je už dost velký na to, aby si to uvědomil i sám.

            Maťo ho už čekal u šatny v škole. S Robom byli dobří přátelé už od malinka a poznali se tak, jako nikdy jiný ve třídě. Jejich rodiče o nich říkají, že se mají rádi jako bratři. A byla to pravda. Martin oproti Robovi bral všechno tak přímo, nepozastavil se nad věcmi v životě, protože nechtěl, anebo spíš nevěděl o nich přemýšlet. V Robových očích byl Martin takový víc dospělý, protože všechno řešil ihned, i když někdy bez přemýšlení. No Robo zároveň cítil, že To Martinovi může stačit jenom v materiálním světě, v dialektickým byl velmi zranitelní a hlavně pokud šlo o dívky. To byla asi jediná téma ve které si nerozuměli a měli na ni odlišné názory. No ještě dřív, než se stihli pohádat, si oba uvědomili, že jim za to nestojí. A proto se nikdy nic zlého nestalo. Bože, jak se však mýlili.

„Ahoj, podařilo se mi sehnat počítač.“ Do roba, jako kdyby blesk uhodil.

„Cože, jak odkud?“

            Martin se v duchu usmál. Před měsícem Robovi opatrně naznačil, že bude mít úplně nový počítač, ale nechtěl mluvit zbytečně dopředu a tak jen příteli slíbil, že si někdy jen budou namáhat svoje technické myšlení. Dnes však v jeho pokoji stál novoučký počítač s monitorem a on se velmi těšil, jak Roba překvapí. Dobře věděl, jaký je do počítačů blázen a proto se na tuhle chvíli velmi těšil, skutečně. Dělali spolu Soč-ku a počítač potřebovali jako sůl. Teď ho už mají a jim nic nebude bránit v dodělání té dlouhé práce. Až do konce, vždyť odevzdat to musí už na konci druhého měsíce.

„Obyčejný počítač, takový, co trošku myslí a umí potrápit. Jestli budeš mít dnes po obědě čas, mrkneme se na něj, co ty na to?“

            Robo se usmál. Věděl, že tu otázku Martin řekl jen tak, věděl, že je úplně zbytečná.

„Mám nahraný i jeden program, včera večer jsem se s ním bavil, zpracoval jsem kalendář a všechny údaje k němu, dokonce ti vypočítá na jaký den připadá libovolné datum.“

„Dlouho si ho dělal?“

„Měl jsem trošku problémy s vkládáním dat a s jedním podprogramem- víš byl tam delší cyklus. Ale už běží.“

„Tak fajn, přinesu čistou kazetu a začneme s tím. Ani si neumíš představit, jak se těším.“

            Zasmál se. Zvonek však proniká všude i do šatny a tak ve 4.B začíná vyučování. Nejdřív tichem a napětím a potom? Je před se matematika, teda smíchem. Do třídy vstoupila mladá pěkná profesorka.

„Vytáhněte si papíry, píšeme písemku.“řekla klidně, no energicky a zlehka se opřela o stůl.

„Soudružko“zatáhla třída prosebně.

„Vždyť jsme psali včera jednu a dnes znovu? I ten pes je jen člověk.“ozvalo se kdesi vzadu.

“No dobře Komár, zachránil jste celou třídu, pojďte k tabuli. Ale rychleji nebo si to rozmyslím.“

            Před katedrou došel jako stín stojících kostelních ručiček ukazující za deset minut půlnoc a postavil se od učitelského stolu tak daleko, že to vypadalo, jakoby měl každou chvíli odejít ze třídy ven.

„Soudružko, mě bolí uši.“

            Hledal poslední záchranu v beznadějné situaci.

„Vidím, Komár, vidím, uši máte skutečně tak červené, jakoby jste dělali reklamu na ředkvičky, ale… dnes je právě sedmého a vy jste sedmý v abecedě, takže…“

„Soudružka, jenže když vynásobíte sedmičku třemi, dostanete 21.“

„No a? Co tím chcete říct?“

„Že 21 je v klasifikačním sešitě Zámecký a ten dnes chybí, takže by se dnes zkoušet nemělo.“

                                                           ……..A tak nějak běželi minuty i dalších vyučovacích hodin. Poslední měla být stavební ekonomika s třídním.

„Děcka, třídní je nemocný, supluje zástupce.“

„A co květy?“ozvala se hned  pokladní (třídního fondu) „Dnes má před se narozeniny.“

„To je fakt, co teď?“

            Martin se postavil na stoličku:

„Půjdeme k třídnímu, dnes po obědě a všichni.“

            Ostatní přikyvovali na souhlas. Robo potáhl Maťa za rukáv a pohledem mu naznačil, aby si opět sedl.

„Podle mě je to správné, ale bohužel nereální. Nezapomeňte, že náš třídní má i ženu a ta je, jako jsem na vlastní oči viděl, vážně nemocná. Nebylo by dobré, kdybychom se tam všichni nahrnuli. Nejlépe tři, čtyři, co vy na to?“

„A kdo půjde?“

„To je jedno, dohodněte se a po vyučování půjdeme rovnou k němu.“dokončil Robo.

 

                                                           -----------------------

 

Kontrolka počítače signalizovala: „Zapnuté“. –SHIFT- se rychle pohyboval po řádcích a zadával paměti stroji stále nové příkazy a data.

„Pro dnešek končíme.“obrátil se Robo k Maťovi.

„Tak dobře, ale ještě se koukni na ten můj nový program.“

„Spusť ho.“

Na obrazovce se objevil kalendář s množstvím jmen a svátků, potom zmizel a počítač začal načítat jednotlivé dny v roku, při čemž bylo možné pod každé datum v roku vložit nějaký záznam a nebo poznámku.

„Grafiku máš na vynikající úrovni.“podotkl Robo a „Dá se však, jestli zadám nějaké datum v roku, získat jméno, které mu patří.“

„Samozřejmě, zadej čísla.“

V rohu monitoru zasvítilo 16.10. počítač spustil zvukové návěstí:

            -VLADIMÍRA-

„Vladimíra, kdo je to?“zvědavě se zeptal Martin a potom se chytil za hlavu a dodal:

„Jé promiň, jsem zbytečně zvědavý.“

            Robo se podíval na digitální písmena bez slova, přičemž se mu v hlavě vybavovali chvíle předvčerejšího dne. Martin ho chytil za rameno:

„Robino, nechceš mi před se jen něco vysvětlit?“

            Robo vypnul počítač a obrátil se k Martinovi.

„Vysvětlím, ale ne tady. Pozývám tě na colu.“

„Fajn- bráško.“koukli si navzájem do očí a usmáli se.

 

                                                           --------------------------

 

Prosincový večer se vkradl do pouličních výkladů, no ostré světla neonových lamp ho plašili zpět do prázdna nad městem.

            Malá cukrárna ještě stále svítila svým červenavým světlem do  průčelí staré gotické stěny. Uvnitř bylo příjemné teplo, pár lidí sedělo v skupinkách nad svým problémy. Martin a Robo seděli v rohu u svého stolu: pro dva.

„…Víš aspoň, kde ji hledat?“

            Robo svěsil hlavu a oči bezmyšlenkovitě upřel na tmavou hladinu chladné Pepsi.

„Má před se tvůj magnetofon.“nevzdával se Maťo.

„No a co?“

„Najdeš ji před se tam, kde si jí ho nechal.“

„Byl jsem tam včera večer….“

„A?“

„A nic.“

„Zkus to ještě jednou, z jejich posledních slov to před se musíš cítit. Dřív nebo později ji najdeš, uvidíš.“

            Robo se pořád díval na bublinky v Pepsi cole. Prstem kreslil po skle nesmyslně čmáranice a pomalu točil pohárem tak, aby došel na kraj stolu. Ještě kousek a pohár se rozbije o mramorovou podlahu. Martin mu chytil ruku, jejich pohledy se setkali.

„Tak dobře-stojí to za pokus!“

            Řekl Robo přesvědčivě.

            ­­­                                   ----------------------------  

 

Autobus č.3. Je sobota ráno a každý pospíchá do města nakoupit. Vlaďa stojí u okna a pozorně sleduje pohyb na chodnících ulice. Lidé pospíchají, každý má svoje starosti, každý jde jinam. I Vlaďa.

            Vážně jí onemocněla máma a ona musí jít do nemocnice- vždyť ji už neviděla dva dny. V tašce jí nese její oblíbený meruňkoví kompot: a podařilo se jí dokonce sehnat i pomeranče a banány. Co na tom, že včera mrzla v řadě dvě hodiny, to teď vůbec není podstatné. Vždyť je nese někomu, koho má velmi ráda. Při představě na střetnutí se ji na rtech objevil neskrývaný úsměv, měla strašně ráda svoje rodiče.

            Ještě dvě zastávky a je před nemocnicí. Autobus se pohnul dál, když najednou horoucí dotyk něčí ruky. Nevšímala by si toho vždyť v tlačenici se na sebe lidi tlačí ani nevědí jak a čím. Ale tento byl nějaký jiný, nejdřív jen takový nesmělí a nevtíravý poznačený náhodou, později však zesilněl až nakonec zřetelně cítili, jak její ruka spočívá v jemném stisku. Její prsty byly pevně sevřené a potom zůstali tak: měkké, teplé, nehybné. Tělem jí prošlo napětí, zlehka přivřela oči. Byl tomu právě týden, co přežila takovýhle jistý, nesmělý stisk jednoho chlapce.

            Od té doby byla dlouho do noci vzhůru, leželo oblečená na neodestlané posteli a potmě poslouchala „jeho“ magnetofon, přičemž její oči bloudili v záclonách „malého království.“

            V pokoji byla sama. Tak sama. Přes den obyčejné, veselé děvče, žijící pro všechny své přátelé, se v noci měnilo na smutnou, maličkou holčičku, která byla sama se svým tichem.

            Kdyby mohla být aspoň na chvíli s ním, aspoň ho vidět, slyšet nebo….

            Nikdy nechtěla v životě něco jen pro sebe a teď žádala tak moc- žádala, přála si, toužila být s ním.

            Opět procitla ze vzpomínek a otočila se dozadu. Pohled ji padl dolů. Za ruku ji držel malý chlapeček- krásný, kudrnatý. Jeho maminka stála hned vedle Vladi a chlapeček křečovitě držel Vladinu ruku přesvědčený, že drží svoji maminku.

            Vlaďa se usmála. Je zlatý. Teď se cítila jako máma, zodpovědná, starostlivá, která žije pro štěstí svého syna. Usmála se nad svojí odvážností.

            Ne, nevěděla jaké je být matkou, ale tušila jaké je to velká zodpovědnost vychovat, správně vychovat své děti.

            Zlehka pokroutila hlavou dívajíc se stále na nic netušícího chlapečka, který podvědomě držel jednou rukou „svoji maminku“ a v druhé modré autíčko.

            Vystrašeně se díval dokola po těžkých kabátech okolostojících lidí a ještě silněji sevřel Vladinu ruku.

            Ta už však nemohla vydržet, protože chlapcovi padala kšiltovka do očí, kterou měl na hlavě. Přeložila si tašku šikovně z jedné ruky do druhé a nasadila čepku tam, kde patřila. Chlapec zdvihl hlavu a překvapeně se na ni podíval. Byl skutečně zlatý.

            V tom však autobus opět zastavil. Z okna bylo vidět vysokou budovu městské nemocnice. Vlaďa opatrně pustila chlapce, brnkla mu zlehka po nose, usmála se na něho a vystoupila ven.

            Až teď jí očí nepatrně zesmutnili.

„On“ je úplně někde jinde.

 

                                                           --------------------

 

„Robo jsi nějaký jiný. Trápí tě něco?“ptala se ho dnes už podruhé máma.

„Ne, ne, nic mi není, potřebuješ s něčím pomoct?“

„No tak, potřebovala bych jít do města a pomoc s nákupem, ale to počká, jestli máš něco naléhavé….“

„Ne, nic nemám.“

 

            Stáli už půl hodiny v řadě na ovoce, Robo trpělivě čekal při výkladu ověšeném taškami, když ho najednou na stěně upoutal výrazný nápis- Inzertní služba-

            Zadíval se do toho množství kolonek a jen tak zběžně probíhal pohledem řádky inzerátů. Oči se mu zastavili na čísle 66:

            „Levně prodám malý školní mikropočítač s monitorem.“

                                                                                  Zn. ATARI /USA/

Toto  potřeboval. Už 6 měsíců si tajně šetřil na vlastní počítač a dnes? Mohl by to aspoň zkusit, zeptat se. Zjistit si adresu a potom?

                                               ------------------------------------

Byla to maličká, ale o to útulnější místnost. Prskaný modrobílý koberec, kožené bílé křeslo, dřevěná rohová postel, krásně vyšívané a bohatě lemované modré závěsy upoutali skoro každého, kdo do ní vstoupil, jestli si netiskl dlouho kliku zvonku, tvoje oči se okamžitě zakopli na pracovní stěnu vysunutou trochu do středu místnosti. Z polic viseli modely dopravních letadel, jinde zas vlajky hotelových klubů. Na stole zaplněným různými knihami a rozpleteném svetru byl umístěný počítač ATARI. Hned nad ním stál starý reproduktor ze stereo soupravy a hned po boku na stěně visel plakát I.Bartošové a fototapeta TANAPu.

            A pozor! Před se jsme na něco zapomněli. V rohu Vladiného pokoje se něco pohnulo, něco malého otevřelo papulu, zívlo si a postavilo se na všechny čtyři. I am sorry- zapomněli jsme přece na Čuča- malou bílou kuličku s černými očkami.Není tomu ani týden, co přišla Vlaďa ze Saláše na Oravě od svého strýce a donesla si toho ovčárského psa. Táta mu říkal „Bakus“, máma zase „Karpatské červené“, ale pro Vlaďu to byl Čučo, maličký Čučo, který uměl být zticha, když chtěla být sama a který se jí hrál s vlasy, když jí bylo samotné smutno.

            Do pokoje vešel táta.

„Vlaďa máš tu zákazníka na ten počítač, mám ho poslat sem?“

„Nechť jde dál.“

Řekla, otočená k němu zády, psací nový program. Věděla, že dostala návštěvu, ale chtěla dokončit ještě poslední výpočet, který jí byl právě teď nejjasnější. V myšlenkovém napětí plném vzorců a nových vztahů stihla ještě rozeznat pohyb otvírajících se dveří na pokoji, a potom?…

            Robo se neuměl vzpamatovat z toho, co vyděl před sebou.

            Když býval sám přál si tak málo a přesto to bylo hodně: toužil vidět Vlaďu aspoň na chvíli, mlčky ji pozorovat, poslouchat tiše její hlas, dotknout se zlehka jejích vlasů a cítit blízko sebe záhyby jejích  šatů. To bylo všechno. Tolik chtít!!!!

            A teď.

            Její pohled se teprve teď zastavil na jeho očích:

„Robo.“

            Tužka jí vypadla z ruky na koberec a zlehka se odkutálela pod stůl. Čučo však už byl u své „kořisti“ a hrdě si odnesl svůj úlovek v zubech do svého koutu, nebrajíc na vědomí nic okolo sebe.

„Máš pěkný pokoj.“usmál se a opatrně přivřel dveře.

„Vlastně, můžu jít vůbec dál?“vzpamatoval se.

„Já mám otevřené dveře pro každého. Sedni si u nás.“

„U nás?“

„U nás. Bydlím tady totiž s Čučom. Čučo- pozdrav pána.“

Otočila se k psovi. Pod polštářem v rohu trčeli dvě uši, které se občas pootočili, jako kdyby zkoumali něco kolem sebe, potom se postupně objevila nevinná tvář s tužkou v zubech a nakonec?

            Čučo zaštěkal a sedl si do prostředku pokoje před Roba. To už však tužka praskla v papuly praskla na dvě části.

„Dlouho jsme se neviděli.“obrátila se opět na Roba.

„A to je dobře nebo špatně?“

„V každém případě jsem měla chvíle, kdy jsem potřebovala s tebou být. V první řadě vrátit ti magnetofon, který mi tehdy skutečně velmi pomohl….“

„A v druhé řadě?... Já jsem před se věděl, na co Ti ten magnetofon nechávám. A jsem skutečně rád, že Ti pomohl. A …“

„V druhé řadě proto, že jsem se bála, že se už nikdy neuvidíme.“

            Robo pocítil, že má před sebou… Taková jednoduchost, přirozenost, on by jí to asi nedokázal tak otevřeně říct i když vlastně cítil to stejné, co ona.

2.IV.1989

6.prosinec 1987. Uprostřed města stojí restaurace IURIDICA. Na trávu před budovou bílého mramoru začal padat první sníh. První sníh této zimy. Lidi pospíchají, přicházejí, odcházejí, usmívají se, mračí. Je sobota- celkem obyčejný den, takový jaký byl ten včera, takový, jaký bude i ten zítra.

            Vlastně všechny životy lidí tvoří jen celkem obyčejný dny, i ty tvoje jsou takový. Obyčejné proto, že víš, že určitě přijdou a že určitě odejdou, ale zároveň neobyčejné proto, že je můžeš zažít jen jednou jedinkrát. Jen jednou! A co se prožije už se nedá prožít.

            Sněhová vločka seděla na nos malému chlapečkovi v kočárku. Vystrašenýma očima se podívá do světa , vločka se roztopí a chlapeček se směje- směje se, protože jeho maminka se už sklání nad ním a vesele se přimlouvá, možná budoucímu studentovi stavební průmyslovky. Ale to bude až o 5 036 obyčejných dní. Dnes je 6.prosince 1987.

            Před budovou stojí skupinka kluků a holek. Vesele si povídají mezi sebou, rozhazují rukama, smějí se, přestupují z místa na místo. Je jim zima. Čekají na vrátníka.

Digitální čas na stěně nedalekého obchodního domu ukazoval 10.08 hod, když před vchodem ‘IURIDICY’ zastavila modrá AVIA. Z auta vystoupili čtyři chlapci v zelenočerných            ‘maskáčích’ a začali vynášet po schodech do restaurace nějaké velké černé kufry. Netrvalo dlouho a kolem hudební skupiny ROTAX, tak to bylo aspoň napsaný na autě, se shromáždila velká skupina lidí. Mladí kluci vesele stříleli očima nejvíc na ty místa, kde viděli svoje nejmladší obdivovatelky, dokonce nedaleko stála i maminka s kočárkem.

            Od té doby, co skupině vyšel singl „712 tvojich slz“, byla na druhém místě popularity v hlavním městě a poznali ji skoro všichni. Jestli někdo mohl něco ROTAX-u vyčítat, tak jenom proto, že neradi vystupovali v halách a klubech. Proč? To se neví.

Ale to už klukům pomáhali žáci naší známe- IV.B-třídy, vždyť slavnost se jim už co nevidět začne.

            Všechno je už připravené, v oknech útlé restaurace je vidět stovky světel večerního města. Scházejí se hosté, blíží se začátek jedinečné chvíle- pro dvacet šest mladých srdcí. Dvacet šest? Dvacet pět. Na přízemí při vchodu stojí tři holky a dva kluci. Vlaďa je mezi nimi, sama. Zlehka tiskne bílý kapesník a potichu mluví s ostatními.

                                                           ------------------

            Dnes ráno, když se podívala z okna, se jí po prvé po dlouhé době objevil na tváři úsměv. Do očí jí prudce udeřilo slunce odrazené od bílého sněhu. Vzpomněla si na poslední chlapcova slova. Nebo to byl jenom sen? Polekala se. Byl to sen? Krátký, bezvýznamný sen, který si sama vymyslela? Ne, ne!!!

Ze stolu vysela šňůra a svým koncem se dotýkala koberce. Vedla k magnetofonu. Rozplakala se. Zakousla si do rtu a pomalu, pomaličku se rukou přibližovala k černé šňůře. Chtěla chytit šanci- pro celkem normální den.

-----------------

 

Soumrak si už dávno podal ruku s úsvitem. Město se probouzí do prvních ranních paprsků chodníku slunce, které právě vykouklo zpoza dalekých zasněžených kopců.Všichni jsou o noc starší.Všichni jenom on ne! Dnes ráno se narodil. Byli čtyři hodiny, když se ozval jeho zdravý a silný pláč. Šťastná maminka zachytila jenom letmým pohledem tu živou kulku, která ještě byla tak slabá, že nedokázala říct ani to krásné „mami“. A otec? Ještě neví, že má syna. Má právě službu. Taxíkem rozváží poslední lidi, co tuhle noc nespali. IV.B už stužková skončila

            Nedaleko IURIDICI je vysazená alej. Dlouhá, tichá, v ranním slunku. A oni dva jdou domů.

„Nemůžeš se zlobit, ale jako partner k tanci jsem hodně slabý, všimla sis ne?“

Usmála se na něj.

„Nevšimla, ale cítila jsem hodně.“

„Jestli se ještě někdy náhodou potkáme, koupím ti nové silonky, dobře?“

„Nekoupíš, protože zapomeneš.“

„Na silonky!“

„Na mě.“

Podíval se do slunce, hledal v myšlenkách budoucnost. Byl zticha. Podívala se do země. Stoupla mu na nohu a vesele řekla:

„I tak se ještě potkáme, v pekle.“

Brnkl jí po nose.

„Ty hloupoučká, tam jsou přece potřebné místenky.“

„Tak si je koupíme, na jeden ještě budeme mít.“

„To stačí, aspoň mi budeš sedět na kolenech.“

„Pozor!Někdo si věří a co když si naschvál sednu k druhému?“

„Nesedneš, protože jsi maličká.“

„No a?“

„No a já jsem veliký.“

„Trdlo, vždyť já ještě vyrostu a budu tak veliká jako ty.“

„Nebudeš.“ 

„Proč?!“

„Protože chci, abys byla pořád takhle malá,víš?“ Zlehka se dotkl její šály.

„A já budu veliká, protože ty chceš, abych zůstala malá, tak a vyřešila jsem to.“

„Nevyřešila.Říká se, že dobrého je málo na světě a já chci, aby tě bylo málo.“

„Jestli budu na někoho dobrá, tak ty budeš poslední.“

„No a ty budeš poslední, koho se zleknu.“

„A neodmlouvej mi stále, jsem dívka, měl by si na mě brát větší ohled.“

„Jo, ale až 8. března.“

Teď mu stoupla na obě nohy.

„Že se nestydíš.“

„Slez, jsou moje.“

„Hodně by jsi chtěl, ještě si i poskočím.“

Jemně ji zachytil okolo pasu, jinak by se neudržela. Jejich pohledy se střetli. Díval se do veselých modrých očí, trošku přimhouřených, před ranním sluncem.

            Zadržela dech. Pustil ji a potom ji kolem krku převázal volně visící šál.

„Je ještě zima, prochladneš!“

„Ale mi bude dobře.“

A rychle si ho zase odvázala. Pokroutil hlavou. Takovou tvrdohlavou holku teda ještě nepotkal. Byl by v tom však čert, aby ji to neodnaučil. No začínal tušit, že jestli na ní začal něco obdivovat, tak to byla právě její tvrdohlavost. A dobře věděl, že ji nechce v ní zničit, jen ji tak jemně brzdit.To zas bude určitě zárukou toho, že se budou hádat  i nad tím posledním, co si řeknou. Tak nechť! Teď však jak na ni? Zkusí to takhle:

„Hej „velká“ poslouchej, víš co je to vlastenecké cítění?“

            Trošku překvapená se na něj koukla, ale vzápětí už byla připravená přijmout- hozenou rukavici-. Zasmála se, kopla do kamene tak, aby trefil jeho botu a potom vesele spustila:

„Náhodou mě to učili. Například už v školce mi říkali, abych všem takovým dotíravým faganům, jaký jsi i ty, odpovídala vždy, všude a na všechno slovíčkem- Ne!“

„Takže nevíš, co je to vlastenecké cítění.“

„Ne.“ – pokroutila hlavou.

„Víš dobře, že XVII. sjezd KSČ vytýčil hlavní úkoly na tyto roky pro celý náš československý lid. Jedním z úkolů je i šetření materiální základně našeho NH, paliv, energie a jiných druhotných surovin důležitých pro ekonomiku následující přestavby. No a ty, jako taková si musíš uvědomit, že i lékařská věda čerpá ze státního rozpočtu a teda i z národního důchodku. A když ty usiluješ silou mocí o to, aby si byla nemocná, automaticky vynucuješ pro sebe lékařskou starostlivost, ve které už jen samotná surovinová základna, teda léky, zabírá obrovskou finanční položku a svojí lehkomyslností, tedy zapříčiňuješ vlastně plýtvání vzácných potenciálních zdrojů celé společnosti. Pochopila jsi?“

„Ano, pochopila.“

No ne to, co jí celou tu dobu vysvětloval, ale to, proč jí to vlastně vysvětloval. Zlehka ho uhodila  po hlavě.

„Jestli jsem něco pochopila. Tak v první řadě to, že tvoje inkubační přemyšlení se příliš zbožňuje s mým agresivním konáním. Rozumíš? A přestaň už, nebo skutečně nachladnu. Kdyby si mi radši uvázal šálu a zbytečně nemudroval.“

Musel se usmát. Chtěl ji doběhnout, no ona doběhla jeho a přitom ani hodně nemluvila. Kopal pro druhého jámu a to tak hluboko, že z ní už potom sám nevylezl. No to se mu ještě nestalo.Trošku zamyšlený přistoupil celkem úplně k ní a úplně důležitě jí opět převázal šálu kolem krku. Přitom se jí náhodou dotkl rukou okraje tváře.

„Máš úplně studené ruce. Ukaž!“

            A vzala jeho dlaně do svých. Pocítil příjemné teplo jejich rukou. V těle mu proběhlo něco rychlostí myšlenky, neví, doteď  to ještě nikdy necítil. V prvním momentě to bylo, jakoby si sám sugeroval strach, jako kdyby odpovídal před tabulí z matematiky, ale později se to změnilo na příjemný pocit, důsledkem toho všeho napětí před tím. Co se to s ním děje? Trochu se polekal, má se bránit? Ne, ani by to nedokázal. Už jenom proto, že cítil právě ten jemný stisk rukou a na sobě dvě veselé oči, které se tak čistě dívali.

„To je máš pořád takhle studené?“

„Ne. Jenom, když někomu zavazuji šálu.“

„Takže dost často?!“

            V duchu se musel znovu usmát.

„Ano, dost často, to víš, bratrancovi, mámě, dědečkovi, sestře, vnukovi…“
„A vždyť nemáš sestru“-skočila mu do řeči. Podíval se na ni. Do očí se mu náhle vkradl smutek. Sklonil hlavu a začal hloubit botou malou jamku do země. Jeho mysl byla teď úplně někde jinde. Daleko, daleko v minulosti. Vlaďa začala tušit, že řekla něco, co sem nepatřilo. Pomalu zvednul hlavu a pokusil se usmát.

Nevím, možná jsem trošku zvědavý, ale i tak, bych moc rád konečně znal tvoje jméno. Pravda, jen jestli můžeš.“

„Jestli přijdeš 16.října, budu jenom ráda.“

„To máš svátek?“

„I narozeniny. A tvoje jméno?“

„7.červen.“

„Takže-Robert.“

„Jak to víš?“

„Můj švagr je taky Robo.“

„Aha, tak proto ta rychlost. Ale je už trošku pozdě , vaši tě budou hledat. Měla by jsi už jít domů.“

„Jestli pospícháš, řekni to hned.“

            A pustila mu ruky. Pokroutil hlavou. Malé to je, ale tvrdohlavé jako…

Zkusil to jinak:

„Co jestli i já už chci jít domů. A jestli ano, tak právě proto, že už déle nevydržím a budu se muset, co nejdříve do kalendáře a zjistit to jméno. Samozřejmě, jestli mi ho řekneš hned, vydržím tady s tebou být až do zítřka.“

Pokroutila hlavou.

„Tak to potom budeš muset jít před se jen domů.“

-Otče-pomysle si- je na mě tak zlá, že se mi normálně začíná líbit- a schoval si ruky do kapes.

„No, dřív než odejdeš, chtěl bych ti poděkovat. To, že jsi včera přišel, mi velmi pomohlo.“ztichla a podívala se na něj.

„Čekáš, co ti na to řeknu? Jestli, tak jenom to , že máš velmi dobré kamarádky, chraň si je.“

            Usmála se na něj:

„Já vím.“

Dvacet šest dětských příběhů jedné školy. Zítra bude obyčejný den, podobný těm stům, tisícům, předtím, ale i tak bude jiný.

4.B má stužkovou.

Pamatuji si, když přišli po prvé do školy, doprovázení nesmělostí. Tehdy se dívali na úplně nový život a svými vystrašenýma očima začali psát první písmenka příběhu, který se jednou skončí před maturitním stolem. Zítra už dospělí, dnes ještě děti.

            Je pozdě večer, do ulice, kde stojí škola, svítí ještě tři okna. Právě skončili s přípravou programu. Okna za chvíli zhasli a před vchodem se ozvali veselé hlasy a výkřiky. Překřikované „Ahoj“ se nese  po celé ulici a ztrácí se někde v dáli, kde začíná nerušený pokoj nočního města.

            4.B se rozchází po skupinkách na všechny strany- jedni pospíchají domů, jiní si ještě jdou sednout do nějakého baru, pokecat si možná právě o tom, co je čeká zítra.

            Vchodové světlo doprovází mladé lidi do tmy, v které postupně zaniká i jejich smích. Před školou je opět ticho.

            Na schodech  stojí ještě tři dívky. I ona je mezi nimi. Hlavu má skloněnou, ústa skromně tiché oči bez trochy naděje. Beze slova se dívá do nekonečna na chodníku a chce se jí plakat za ním. Ne za ním. Ano, určitě bylo krásné to, co spolu prožili, co všechno dokázali společně tak jednoduše pochopit a co dokázali spolu dát jiným. Už nikdy nedají. Včera ublížil a odešel navždy. A ona je smutná, a pláče. Pláče nad tím, že zítra ji do života odprovodí profesoři, rodiče, hosté. Její kluk už nikdy. Má už však ještě přátele, dva nejlepší a nejvěrnější stojí i teď při ní a snaží se, aby aspoň na chvíli zapomněli na to, co ji mělo počkat zítra, a co ji už nečeká.

„Vláďa, půjdeme chvíli s tebou,můžeme? Nemysli už na to, víme, je to těžké. Ale aspoň zkus chtít. A víš co? Aby si zítra nebyla tak sama nevezmeme ani my dvě ty svoje fagany a budeme všechny tři jen pro sebe.“

Vlasině oči se okamžitě odtrhli od chodníku.

            „Opovažte se Reňa, Jaňa, jestli to uděláte nepřijdu zítra vůbec.  Jdu, i tak Vám jen kazím náladu.“

            „Jdeme, s tebou.“

            „Ne, musely byste se potom vracet.“Otočila se, a vykročila do tmy.

            Šla dlouho,nešla domů,o tomhle času bývala s ním. Výklady, blikající reklamy, rozsvícená okna sídliště a zhasnutá dívčí duše. Nedaleko přešlo auto, červené kontrolky osvítili smutný stín na rohu domu. Nejde domů, od života dostala krásný dar- tvrdohlavost- kamarádku, s kterou vkročila do tmy hledat ztracený cíl, šanci na zítřek, šanci pro život.

            Jen o jeden den toužit déle žít- naděj tvrdohlavost. Všude ticho a klid, jen kamarád vítr jí sfoukl do čela kudrnu, konečně zvedla oči před sebe. Před ní stojí pouliční lampa, osvěcuje malou lavičku a dívá se svým světlem na postavu, která k ní sedí zády. Slyšet. Z magnetofonu na lavičce slyšet hudbu a zpěv.

            Zaposlouchala se.

           

„Dievča neplač, nad rozliatym mliekom,

 nad spomienkou, nad zradou a klamstvom…“

 

Vykročila blíž. Všiml si jí.

‘Kluk z lavičky’ se postavil a díval se jí přímo do očí. Pozorně ji zkoumá, snaží se proniknout tam, kde se ani její kamarád vítr nedostal. Na jeho tváři je na okamžik vidět údiv a překvapení.

Sklonil se nad lavičkou, vzal magnetofon do svých rukou, vypne ho a opět se jí podívá do očí.

            Rozhodla se.

            Předběhl ji, pozdě.

            „Jestli chceš být sama, nechám ti lavičku, dnes může být tvoje.“ Otočil se a vykročil chodníkem mezi stromami tmavého parku.

            „Počkej! Na lavičku se vlezeme i dva.“ Slova zanikli ve tmě, ještě pár metrů a ošoupaná riflová bunda zanikne mezi stromami tmavého parku.

            „Pomoz mi!“ Zkusila to ještě jednou. Zastavil, chvíli stál na místě, jakoby přemýšlel a potom pomalu vykročil zpět. Tázavě se na ni podíval.

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            Oči mu zazářili, na tváři se mu objevil usměv.

            „A nebojíš se mě? Vždyť mě vůbec neznáš.“

            „Chci poslouchat tvůj magnetofon.“

            „Promiň, zapomněl jsem se Ti představit, volám se….“nedokončil; na pusu mu položila prst.

            „Jsi chlapec, kterého jsem potkala na lavičce, nic míň, nic víc. Nechci tvoje jméno a ty nechtěj moje, dobře? Jsme noční příběh beze jmen. Ale proč tu vlastně sedíš tak pozdě a sám?“

„Sám nejsem, mám hodně přátel, kteří mají mě. Jestli tady sedím, tak jenom proto, že mi něco chybí.“

            „Smím vědět co?“

            „Neřekl bych ti, kdyby si znala moje jméno, ale tobě to řeknu, i když budeš možná další, která se mi vysměje. Víš, vždy jsem toužil po malé sestřičce, které bych dokázal dát všechno, co mám. Hrát se s ní a ukazovat jí nové a nové věci, které by jsme se snažili stejně pochopit.“ Ztichl. Podíval se na ni.

            „Máš ráda Brezovskú?“

            „Možná mám ráda písničky o životě.“

            „když jsem odcházel volala si, že potřebuješ pomoc, jsi si jistá, že ji potřebuješ právě ode mě? Víš, nerad by jsem byl, kdyby jsi se ve mně zklamala, dobře si rozmysli, co vlastně chceš a co všechno můžeš ode mě očekávat.“

            Sklopila oči, zahlédla se do země. Opět si  vzpomněla na zítřejší den.

             „Chtěla jsem ti jen navrhnout, že jestli by jsi měl i zítra sedět na této lavičce, jestli by jsi nepřišel na stužkovou jedné dívky, která právě teď sedí s někým na lavičce a chce poslouchat písničky o životě.“

            Čekala. Čekala, že od překvapení otevře pusu, že se zlekne a začne se vymlouvat. Nebo si to jen spíš namlouvala, nechtěla si připustit tu možnost, kterou mu právě navrhla. Pozorovala smutnýma očima jeho tvář, pokoušejíc se z ní vyčíst to, co v téhle chvíli od něho čekala.

            Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Byl zticha.

            Vlastně je hloupá. Co si to zase vymyslela jak ji to jen mohlo napadnout.- takový útěk ‘nikam‘. Začala litovat svůj krok. Ale nemohla za to, když byla maličká, měla bohatou fantazii, alespoň máma jí to vždycky říkala. Teď je už větší a má pořád bláznivé nápady, nad kterými se často pozastavuje, pozastavoval i její kluk.

            Pět let jí do kalendáře zapsali, když chtěla poznat od babičky, jak se ‘dělají’ malé kuřátka. Když konečně pochopila, že vlastně vajíčka jsou tým žlutým zázrakem, a viděla, že babička každé ráno nosí vždy nové a nové vajíčka, schovala se na noc do kurníku mezi slepice a to jen proto, protože chtěla vědět, odkud ty potvory kradnou vajíčka. A když se konečně vzbudil na bydle, to už ji všichni hledali ve vedlejší vesnice. Dědeček jí později říkal, že to ráno nevzbudil kohout babičku, ale babička vzbudila kohouta. Tehdy měla pět let, teď bude mít osmnáct.

             Nedaleko přešlo auto, ostré dálkové světla zasáhli i lavičku v parku a oslepili oči dívky. Postavil se, chytil ji zlehka za ramena a povzbudivě jí řekl:

„Tak si se mnou opakuj, žít je krásné stále.“

Otočil se a zmizel chodníkem ve tmě starého parku. Na lavičce ještě stále hrál magnetofon.

 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.