Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Povídky

2. kapitola

6.prosinec 1987. Uprostřed města stojí restaurace IURIDICA. Na trávu před budovou bílého mramoru začal padat první sníh. První sníh této zimy. Lidi pospíchají, přicházejí, odcházejí, usmívají se, mračí. Je sobota- celkem obyčejný den, takový jaký byl ten včera, takový, jaký bude i ten zítra.

            Vlastně všechny životy lidí tvoří jen celkem obyčejný dny, i ty tvoje jsou takový. Obyčejné proto, že víš, že určitě přijdou a že určitě odejdou, ale zároveň neobyčejné proto, že je můžeš zažít jen jednou jedinkrát. Jen jednou! A co se prožije už se nedá prožít.

            Sněhová vločka seděla na nos malému chlapečkovi v kočárku. Vystrašenýma očima se podívá do světa , vločka se roztopí a chlapeček se směje- směje se, protože jeho maminka se už sklání nad ním a vesele se přimlouvá, možná budoucímu studentovi stavební průmyslovky. Ale to bude až o 5 036 obyčejných dní. Dnes je 6.prosince 1987.

            Před budovou stojí skupinka kluků a holek. Vesele si povídají mezi sebou, rozhazují rukama, smějí se, přestupují z místa na místo. Je jim zima. Čekají na vrátníka.

Digitální čas na stěně nedalekého obchodního domu ukazoval 10.08 hod, když před vchodem ‘IURIDICY’ zastavila modrá AVIA. Z auta vystoupili čtyři chlapci v zelenočerných            ‘maskáčích’ a začali vynášet po schodech do restaurace nějaké velké černé kufry. Netrvalo dlouho a kolem hudební skupiny ROTAX, tak to bylo aspoň napsaný na autě, se shromáždila velká skupina lidí. Mladí kluci vesele stříleli očima nejvíc na ty místa, kde viděli svoje nejmladší obdivovatelky, dokonce nedaleko stála i maminka s kočárkem.

            Od té doby, co skupině vyšel singl „712 tvojich slz“, byla na druhém místě popularity v hlavním městě a poznali ji skoro všichni. Jestli někdo mohl něco ROTAX-u vyčítat, tak jenom proto, že neradi vystupovali v halách a klubech. Proč? To se neví.

Ale to už klukům pomáhali žáci naší známe- IV.B-třídy, vždyť slavnost se jim už co nevidět začne.

            Všechno je už připravené, v oknech útlé restaurace je vidět stovky světel večerního města. Scházejí se hosté, blíží se začátek jedinečné chvíle- pro dvacet šest mladých srdcí. Dvacet šest? Dvacet pět. Na přízemí při vchodu stojí tři holky a dva kluci. Vlaďa je mezi nimi, sama. Zlehka tiskne bílý kapesník a potichu mluví s ostatními.

                                                           ------------------

            Dnes ráno, když se podívala z okna, se jí po prvé po dlouhé době objevil na tváři úsměv. Do očí jí prudce udeřilo slunce odrazené od bílého sněhu. Vzpomněla si na poslední chlapcova slova. Nebo to byl jenom sen? Polekala se. Byl to sen? Krátký, bezvýznamný sen, který si sama vymyslela? Ne, ne!!!

Ze stolu vysela šňůra a svým koncem se dotýkala koberce. Vedla k magnetofonu. Rozplakala se. Zakousla si do rtu a pomalu, pomaličku se rukou přibližovala k černé šňůře. Chtěla chytit šanci- pro celkem normální den.

-----------------

 

Soumrak si už dávno podal ruku s úsvitem. Město se probouzí do prvních ranních paprsků chodníku slunce, které právě vykouklo zpoza dalekých zasněžených kopců.Všichni jsou o noc starší.Všichni jenom on ne! Dnes ráno se narodil. Byli čtyři hodiny, když se ozval jeho zdravý a silný pláč. Šťastná maminka zachytila jenom letmým pohledem tu živou kulku, která ještě byla tak slabá, že nedokázala říct ani to krásné „mami“. A otec? Ještě neví, že má syna. Má právě službu. Taxíkem rozváží poslední lidi, co tuhle noc nespali. IV.B už stužková skončila

            Nedaleko IURIDICI je vysazená alej. Dlouhá, tichá, v ranním slunku. A oni dva jdou domů.

„Nemůžeš se zlobit, ale jako partner k tanci jsem hodně slabý, všimla sis ne?“

Usmála se na něj.

„Nevšimla, ale cítila jsem hodně.“

„Jestli se ještě někdy náhodou potkáme, koupím ti nové silonky, dobře?“

„Nekoupíš, protože zapomeneš.“

„Na silonky!“

„Na mě.“

Podíval se do slunce, hledal v myšlenkách budoucnost. Byl zticha. Podívala se do země. Stoupla mu na nohu a vesele řekla:

„I tak se ještě potkáme, v pekle.“

Brnkl jí po nose.

„Ty hloupoučká, tam jsou přece potřebné místenky.“

„Tak si je koupíme, na jeden ještě budeme mít.“

„To stačí, aspoň mi budeš sedět na kolenech.“

„Pozor!Někdo si věří a co když si naschvál sednu k druhému?“

„Nesedneš, protože jsi maličká.“

„No a?“

„No a já jsem veliký.“

„Trdlo, vždyť já ještě vyrostu a budu tak veliká jako ty.“

„Nebudeš.“ 

„Proč?!“

„Protože chci, abys byla pořád takhle malá,víš?“ Zlehka se dotkl její šály.

„A já budu veliká, protože ty chceš, abych zůstala malá, tak a vyřešila jsem to.“

„Nevyřešila.Říká se, že dobrého je málo na světě a já chci, aby tě bylo málo.“

„Jestli budu na někoho dobrá, tak ty budeš poslední.“

„No a ty budeš poslední, koho se zleknu.“

„A neodmlouvej mi stále, jsem dívka, měl by si na mě brát větší ohled.“

„Jo, ale až 8. března.“

Teď mu stoupla na obě nohy.

„Že se nestydíš.“

„Slez, jsou moje.“

„Hodně by jsi chtěl, ještě si i poskočím.“

Jemně ji zachytil okolo pasu, jinak by se neudržela. Jejich pohledy se střetli. Díval se do veselých modrých očí, trošku přimhouřených, před ranním sluncem.

            Zadržela dech. Pustil ji a potom ji kolem krku převázal volně visící šál.

„Je ještě zima, prochladneš!“

„Ale mi bude dobře.“

A rychle si ho zase odvázala. Pokroutil hlavou. Takovou tvrdohlavou holku teda ještě nepotkal. Byl by v tom však čert, aby ji to neodnaučil. No začínal tušit, že jestli na ní začal něco obdivovat, tak to byla právě její tvrdohlavost. A dobře věděl, že ji nechce v ní zničit, jen ji tak jemně brzdit.To zas bude určitě zárukou toho, že se budou hádat  i nad tím posledním, co si řeknou. Tak nechť! Teď však jak na ni? Zkusí to takhle:

„Hej „velká“ poslouchej, víš co je to vlastenecké cítění?“

            Trošku překvapená se na něj koukla, ale vzápětí už byla připravená přijmout- hozenou rukavici-. Zasmála se, kopla do kamene tak, aby trefil jeho botu a potom vesele spustila:

„Náhodou mě to učili. Například už v školce mi říkali, abych všem takovým dotíravým faganům, jaký jsi i ty, odpovídala vždy, všude a na všechno slovíčkem- Ne!“

„Takže nevíš, co je to vlastenecké cítění.“

„Ne.“ – pokroutila hlavou.

„Víš dobře, že XVII. sjezd KSČ vytýčil hlavní úkoly na tyto roky pro celý náš československý lid. Jedním z úkolů je i šetření materiální základně našeho NH, paliv, energie a jiných druhotných surovin důležitých pro ekonomiku následující přestavby. No a ty, jako taková si musíš uvědomit, že i lékařská věda čerpá ze státního rozpočtu a teda i z národního důchodku. A když ty usiluješ silou mocí o to, aby si byla nemocná, automaticky vynucuješ pro sebe lékařskou starostlivost, ve které už jen samotná surovinová základna, teda léky, zabírá obrovskou finanční položku a svojí lehkomyslností, tedy zapříčiňuješ vlastně plýtvání vzácných potenciálních zdrojů celé společnosti. Pochopila jsi?“

„Ano, pochopila.“

No ne to, co jí celou tu dobu vysvětloval, ale to, proč jí to vlastně vysvětloval. Zlehka ho uhodila  po hlavě.

„Jestli jsem něco pochopila. Tak v první řadě to, že tvoje inkubační přemyšlení se příliš zbožňuje s mým agresivním konáním. Rozumíš? A přestaň už, nebo skutečně nachladnu. Kdyby si mi radši uvázal šálu a zbytečně nemudroval.“

Musel se usmát. Chtěl ji doběhnout, no ona doběhla jeho a přitom ani hodně nemluvila. Kopal pro druhého jámu a to tak hluboko, že z ní už potom sám nevylezl. No to se mu ještě nestalo.Trošku zamyšlený přistoupil celkem úplně k ní a úplně důležitě jí opět převázal šálu kolem krku. Přitom se jí náhodou dotkl rukou okraje tváře.

„Máš úplně studené ruce. Ukaž!“

            A vzala jeho dlaně do svých. Pocítil příjemné teplo jejich rukou. V těle mu proběhlo něco rychlostí myšlenky, neví, doteď  to ještě nikdy necítil. V prvním momentě to bylo, jakoby si sám sugeroval strach, jako kdyby odpovídal před tabulí z matematiky, ale později se to změnilo na příjemný pocit, důsledkem toho všeho napětí před tím. Co se to s ním děje? Trochu se polekal, má se bránit? Ne, ani by to nedokázal. Už jenom proto, že cítil právě ten jemný stisk rukou a na sobě dvě veselé oči, které se tak čistě dívali.

„To je máš pořád takhle studené?“

„Ne. Jenom, když někomu zavazuji šálu.“

„Takže dost často?!“

            V duchu se musel znovu usmát.

„Ano, dost často, to víš, bratrancovi, mámě, dědečkovi, sestře, vnukovi…“
„A vždyť nemáš sestru“-skočila mu do řeči. Podíval se na ni. Do očí se mu náhle vkradl smutek. Sklonil hlavu a začal hloubit botou malou jamku do země. Jeho mysl byla teď úplně někde jinde. Daleko, daleko v minulosti. Vlaďa začala tušit, že řekla něco, co sem nepatřilo. Pomalu zvednul hlavu a pokusil se usmát.

Nevím, možná jsem trošku zvědavý, ale i tak, bych moc rád konečně znal tvoje jméno. Pravda, jen jestli můžeš.“

„Jestli přijdeš 16.října, budu jenom ráda.“

„To máš svátek?“

„I narozeniny. A tvoje jméno?“

„7.červen.“

„Takže-Robert.“

„Jak to víš?“

„Můj švagr je taky Robo.“

„Aha, tak proto ta rychlost. Ale je už trošku pozdě , vaši tě budou hledat. Měla by jsi už jít domů.“

„Jestli pospícháš, řekni to hned.“

            A pustila mu ruky. Pokroutil hlavou. Malé to je, ale tvrdohlavé jako…

Zkusil to jinak:

„Co jestli i já už chci jít domů. A jestli ano, tak právě proto, že už déle nevydržím a budu se muset, co nejdříve do kalendáře a zjistit to jméno. Samozřejmě, jestli mi ho řekneš hned, vydržím tady s tebou být až do zítřka.“

Pokroutila hlavou.

„Tak to potom budeš muset jít před se jen domů.“

-Otče-pomysle si- je na mě tak zlá, že se mi normálně začíná líbit- a schoval si ruky do kapes.

„No, dřív než odejdeš, chtěl bych ti poděkovat. To, že jsi včera přišel, mi velmi pomohlo.“ztichla a podívala se na něj.

„Čekáš, co ti na to řeknu? Jestli, tak jenom to , že máš velmi dobré kamarádky, chraň si je.“

            Usmála se na něj:

„Já vím.“

Žádné komentáře
 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.