Lesík života

Tvé činy vždy následují Tvá přesvědčení. (Vzepřít se obrům)

Kalendář

Úvahy

Velmi často se dívám na film/čtu knihu a stává se mi, že mě zaujme nějaká myšlenka. Tu potom rozvíjím a velmi ráda se o ni podělím... Pokaždé zjišťuji jaký je názor ostatních a proto velice uvítám Vaše názory :)

„Tohle by bílé paničky měli umět. Říct děkuji, když to tak skutečně myslíte. Když vzpomínáte na to, co pro vás někdo udělal.“

(Černobílý svět – Kathryn Stockettová, str.236 – akorát jsem trochu pozměnila první větu).

Co je to smrt? Co se stane, když člověk umře? Kam půjde jeho duše? Co se v člověku děje, když umírá? Jaké pocity zažívá? Má strach? Cítí bolest? Radost? Smutek? Cítí žal nad tím, že umírá nebo cítí vzrušení nad něčím neznámým, nad tím, co ho čeká?

Moje teorie zní takto:

Je velice důležité, co se v člověku děje v jeho posledních chvílích. Protože to jsou ty nejzářivější vzpomínky, které si bere do nového života. Ty ostatní vzpomínky jakoby vyblednou, ztrácejí váhu. Člověk si v patnácti letech moc nepamatuje, jaký byl, když mu bylo pět let. Tak proč by si měl pamatovat všechny vzpomínky, když mu je sto?

Nespravedlivé je umřít jako dítě- a dítětem myslím někoho, kdo ještě nepoznal skutečný smysl jeho života. Každý život má smysl. Rozdíl je v tom, kdy na to přijdeme. Ale když na to přijdeme, je celkem samozřejmé začít žít podle toho. Prohubovat ten smysl. Aby si ho všimli i ostatní. Aby si uvědomili, co v tobě mohou najít.

A smrt pak už ztratí význam, bude to něco, co se prostě má stát. Nakonec nebudeme cítit ani strach, ani bolest. Budeme s tím smíření. Jak jsem někde četla (možná v knize, ale určitě na internetu):

„Pro vyrovnanou mysl je smrt jenom dalším dobrodružstvím.“ říká Brumbál Harrymu Potterovi.

Pro to si vážně myslím, že je lepší svůj život nepromarnit, protože pak i náš život a i naše smrt bude mít nějaký smysl.

 

A smrt sama? Je to něco, co se prostě má stát. Je to nevyhnutelné. Beze smrti by nebyl život. Není to něco, čeho by se měli lidi bát. Nebo se tomu snad vyhýbat. Je to součásti života. Každá věc na tomto světě musí jednou skončit. A to je na životě to kouzelné.

Že jednou skončí. Protože nezáleží na tom, jak dlouho žijeme, ale na tom, že žijeme a jak žijeme. To je podstatné.

 

Proto musíme najít  tu svou cestu ten smysl a držet se ho. Až si budeme jistí životem, budeme si jistí i smrtí. A až přijde nevyvolá v nás ani jen strach. 

 

Často se mě lidi ptají: Co ti je? Co se stalo? Ve chvíli, kdy nevypadám nejlépe a nedaří se mi. A moje častá odpověď: Nic. Nato si začnou stěžovat, že se jim s ničím nesvěřím a že o mě nic neví. Jako bych mezi sebe a ostatní lidi stavěla zeď.

            Ale na druhou stranu existuje jedna osoba, která se mě na nic neptá a jí přesto na sebe sypu všechny své nejtajnější bolesti. Zná mé největší tajemství, ale vůbec se o to nestará. Jak by řekli učitelé: Jedním uchem dovnitř, druhým ven.

            Tak proč se nesvěřím lidem, které to evidentně zajímá , ale někomu, kdo si na mě za 3 minuty ani nevzpomene? A proč to vlastně dělám? Proč mám pocit, že by někoho mohlo zajímat, co se se mnou děje? Vždyť to nikoho nezajímá. Teda musím přiznat, že někoho ano, ale obvykle jde o lidi, kterým nemám žádný zájem to říkat.

            To vše mě vedlo k otázkám: Proč se svěřujeme? A komu se svěřujeme? 

Ptala jsem se na to jednoho mého kamaráda, ale neodpověděl mi. Tak se ptám Vás. Názory mě zajímají.

            Podělím se s Vámi o svůj názor, ale není úplný. Tak pokud ho chcete znát a vyjádřit se k tomu, tak to otevřete.

 
Když připustíš porážku, pak ji dostaneš.